Proč nepíše?

    Krásná a úspěšná novinářka z velkoměsta, podlehne svéráznému kouzlu drsného „vlka samotáře“. Počáteční nedůvěra nenápadně přejde v nesmělé oťukávání, jež záhy vyvolá oboustrannou touhu, která logicky vyústí v nekontrolovatelnou vlnu vášní. Příběh jako vystřižený z filmu Krokodýl Dundee. Jen newyorskou redakci nahradila redakce pražská a místo australské buše tráví milenci společné chvilky na samotě u lesa.

    Dlouho jsme se neviděly. Celé tři měsíce. Za tu dobu se mnohé událo, máme si toho tolik co říct. Tři hodiny u drinku a jediné téma – chlapi. Vlastně chlap. Jeden jediný. Jistě, vždyť o to jde, o toho jediného, toho pravého, toho prince na bílém koni.  Má kamarádka se přes léto zamilovala. Prožívá doslova milostnou bouři. Její mozek v nadměrné míře produkuje dopamin, oxytocin, adrenalin a co já vím, co všecko produkuje zamilovaný mozek (nebo vlastně srdce?).  Láska z ní stříká na hony, štěstím téměř omdlévá a bez mobilu nejde ani na záchod. Co kdyby zrovna napsal, nebo dokonce zavolal? Když jede přeplněnou tramvají, její šťastná aura nemilosrdně sráží k zemi všechny závistivé spolucestující, a když běží po ulici, pod nohami jí rozkvétá louka plná sedmikrásek.

    „Dundee“ je Marťan. Dundee má ďábelsky uhrančivý pohled, je charismatický, romantický, pozorný, laskavý, vášnivý, chápavý, přátelský, vtipný, statečný, něžný i drsný, pracovitý i roztomile líný, otevřený a přitom tajemný. Dundee je neprozkoumané území, kterému je třeba přijít na kloub. Jen … nepíše.

     „Proč mi nepíše?!?! Když jsme spolu, je to tak intenzivní, tak opravdové, tak živočišné, ale když se musíme odloučit – nepíše. Mně se stýská už při loučení, ale jemu se začne stýskat až ve středu. No, chápeš to?!?“ naříká jindy sebevědomá a ambiciózní redaktorka nad skleničkou drinku a očima přemlouvá mobil, ať už konečně pípne.

    Nechápu. Jasně, že to nechápu. Jsem z Venuše, ne z Marsu. Dobře vím, že my holky, chceme od každého Dundee nejen všecko to, o čem jsme si právě povídaly, ale ještě několik nepatrných drobnůstek, které žádného opravdového Dundee nijak nezatíží, a my pak budeme naprosto spokojené. Možná.

Tak třeba:

-aby nás občas překvapili drobným dárkem (např. novým SUV, šperkem, botičkami, kabelkou…           i kytka, či čokoláda opravdu stačí)

-aby s námi mluvili

-aby nás poslouchali, když mluvíme

-aby nás na veřejnosti vodili za ruce

-aby nekoukali po dlouhonohých prsatých Venuších, když si za ruku vedou NÁS

-aby nás občas pohladili

-aby nás pochválili, když přijdeme od holiče a necuchali nám pořád ten nový účes

-aby nás jen tak mimoděk, zcela nezištně, políbili

-aby si pamatovali datum našich narozenin a den našeho seznámení

-aby nám masírovali chodidla

-aby se tvářili, že žádná „madla lásky“ nemáme

-aby nám o víkendu udělali snídani do postele

-aby nám uvařili kafe

-aby nás nechali občas (1x týdně?) zaběhnout s holkama na kafíčko a oni zatím připravili večeři

-aby se s námi podělili o domácí práce (třeba žehlení, praní, nakupování, vaření, mytí oken, vysávání, vytírání – ostatní už zvládneme samy)

-aby opravili kapající kohoutek (TEĎ, ne za půl roku)

-aby si nás vzali (v posteli i na radnici –HNED, ne za půl roku)

-aby nám věřili, když nás bolí hlava

-aby nežárlili

-aby trošku žárlili

-aby pochopili, že Patrik Swayze se nám prostě FAKT líbí

-aby na nás obdivně hleděli, i když jsme právě na zahradě, v teplákách s vytahanými koleny a hlínou za nehty

-aby nám říkali, že nás milují

-aby byli oholení a voněli

-aby nebyli žádní šampóni

-aby nám imponovali a měli všeobecný přehled O VŠEM (o sexuologii, celebritách, jaderné fyzice, Ordinaci v růžové zahradě, sociální psychologii, programování naší pračky, laktační psychóze, historii (čehokoliv), výchově dětí v jakémkoli věku, esoterice, UFO …)

-aby nám posílali něžné, láskyplné esemesky, když jsme zrovna v práci, ve frontě u pokladny, na třídní schůzce, u zubaře – prostě pořád. Zkrátka, ABY NÁM PSALI !!!

 No vidíte, vždyť je to tak jednoduché.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: A také chceme, aby všichni Dundee věděli, že tohle všecko, není pro nás až tak moc důležité, protože my holky jen chceme, aby nás jednoduše MILOVALI.

PPS: „A víš, co je na tom nejhorší?“ dopije svůj drink má zamilovaná přítelkyně a vrhne na mě nešťastný pohled.

„Nevím,“ odpovím popravdě a intenzivně přemýšlím, co z toho všeho, co právě prožívá, může být hrozné, nebo dokonce nejhorší.

„Že mě štve, že mě to štve!“ 

Šťastné děti = šťastná máma

    Říká se šťastná máma = šťastné děti. Nelze jinak, než souhlasit. Jenže, ono to vlastně může  být i naopak.

 „Teto, podívej, co jsem nám přinesla do Štěpova domečku,“ natahuje ke mně ruku desetiletá Michalka a pyšně mi ukazuje látkové srdíčko, které sama šila. Štěpa se okamžitě rozzáří jako červencové sluníčko a utíká pro hřebík a kladívko, aby mohl novou ozdůbku do dětské zahradní chatičky pověsit.

    Vůbec si nejsem jistá, jestli i já mám takový vliv na svého muže. Jak se lidé, kteří se mají rádi (nebo ještě lépe, kteří se milují), navzájem ovlivňují, vidí především jejich okolí. Ti dva, zasažení svým krásným vztahem, si to většinou vůbec neuvědomují. Máme tři syny a tak mám nejednu příležitost pozorovat, jak se moji „chlapečci“ vedle svých lásek mění.

    Jakubův život byl několik let jeden velký mejdan. Jakub nevynechal jedinou příležitost k oslavě čehokoliv. Slavil narozeniny i svátky své, celé rodiny i všech svých kamarádů, slavil Nový rok (to je jasné), MDŽ, Velikonoce (ty měl obzvlášť hodně rád), 1. Máj, příchod Cyrila a Metoděje, upálení mistra Jana Husa, Den vzniku samostatného českého státu i VŘSR (tady malinko přeháním, ale opravdu jen tady). Oproti tomu, málokdy dával průchod svým emocím a citům a s maminkou se přišel pomazlit naposledy asi tak v pěti letech. A pak přišla Štěpánka. Štěpánka je něžné stvoření, sluníčko, které rozzáří kdejakého bručouna a inklinující k vytváření tepla domova. Radostné oslavy Dne vzniku samostatného českého státu zcela jistě neodpovídají její představě o příjemně stráveném večeru. Když dostala Štěpánka od Ježíška štěně, její emoce rozněžnily celou naší rodinu, včetně její hlavy, o Jakubovi ani nemluvím. Bydlení s mladším bratrem vyměnil tedy Kuba za bydlení se Štěpánkou, na velkolepé ohňostroje k výročí výstřelu z Aurory rychle zapomněl, svojí lásku objímá a líbá při každé příležitosti a září štěstím, protože má Štěpánku. (Občas mu zbude políbení i pro starou matku.)

    „Už tam nejdu!“ rozčiloval se Dominik po té, co absolvoval první fotbalový trénink. Bylo mu asi 7 let. Podobně to dopadlo i s tréninky kix-boxu a dalšími (zaručeně těmi pravými) sporty, v průběhu jeho dětství. Fiaskem skončil i každý můj pokus nakrmit Dominika čímkoliv, co se jen zdánlivě podobalo něčemu, čemu se říká zdravá strava. Tím myslím vědomě nakrmit. V patnácti letech vymetl dvě dávky vanilkových rohlíčků ze špaldové mouky a třtinového cukru tak důkladně, že tu třetí dávku jsem před ním musela zamknout. Až když jsem prozradila, že rohlíčky byly špaldové, spustil kritiku, že byly fakt pěkně hnusný. Stejně tak by se nikdy nikomu nepoštěstilo spatřit Dominika umývat nádobí, nebo třeba jen vyklidit myčku. A pak přišla Míša. Míša je fitnes trenérka, výživová poradkyně a smysl pro pořádek má v krvi stejně tak, jako lásku k mučícím přístrojům, kterým honosně říká posilovací. Dominik si tedy pořídil běžecké kecky a ke kafi si na talířek nandá fazolové brownies. Když jsem byla poprvé u Dominika a Míši na návštěvě a viděla na vlastní oči svého syna umývat nádobí, musela jsem požádat o sklenici vody, abych neomdlela. Dominik umývá nádobí, věší prádlo, chodí do fitka a září štěstím protože má Míšu.

    Krátce po té, co jsme na zahradě postavili chatu, projevil Štěpánek veliké přání. Chtěl by taky takovou chatičku. Zanedlouho tedy naproti té naší, vyrostla ještě jedna, o poznání menší chatička i s mini záhonkem. Něco na způsob - TADY JE ŠTĚPÁNKOVO! V chatičce se pomalu kupila auta všech možných barev, tvarů a velikostí, hromadily se tam kyblíčky, lopatky, dětské zahradní nářadí, krabice s kostkami, vodovky, omalovánky, hry, stříkací pistole, luk, prak, dětská skládací židlička … Toto, naprosto nezbytné, vybavení chatky padalo ještě nezasklenými okýnky ven, dveře nešlo dovřít a o mě se, při pohledu tím směrem, pokoušely mdloby.

     A pak přišla Michalka. Michalka je desetiletá holčička, přesně taková, po jaké jsem toužila každé své těhotenství (až po třech pokusech jsem pochopila, že má touha nestačí). Michalka je krásná, milá, něžná, chytrá, výtvarně nadaná, dobře vychovaná, modrooká, s dlouhými blonďatými vlasy … ano, ano, ano - ztělesnění mých těhotenských tužeb existuje. A jako bonus Michalka disponuje něčím, čemu se říká přirozená autorita. Pod jejím nenásilným a láskyplným „velením“ se Štěpova zabordelená chata, během jednoho odpoledne, proměnila v útulný domeček. Štěpán vyklízel, uklízel, rovnal, natíral, zametal, přitloukal, leštil… a co víc – dělal to dobrovolně a tatínek, pod lehkým tlakem Štěpána (rozuměj silným, neodbytným pruzením), zasadil okna a vybudoval mini terásku. Být na zahrádce, když tam není Michalka je „mami fakt pruda!“ Když není na zahrádce Štěpa, Michalce prý ukápne i slzička. Naštěstí se letošní prázdniny opravdu vydařily a času, který jsme trávili na zahrádce, bylo víc než dost. A tak Štěpán běhal za Michalkou, Michalka za Štěpánem, občas přibraly do party i další děti a o zážitky bylo postaráno. Štěpán září štěstím, protože má Michalku a já zářím spokojeností, protože v chatičce je konečně uklizeno.

Žasnu, jak ty „naše holky“ mění ty naše kluky – k lepšímu, pochopitelně – a jsem šťastná, protože každá máma je šťastná, když jsou šťastné její děti. ♥ ♥ ♥

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------- 

PS: Jen si tak říkám, kde já dělám chybu?

PPS: Před chvílí mi volal Dominik. Svěřil se mi, že si chtěl koupit drona, ale nakonec prý pořídil nový vysavač. 

Hurá, škola!

     

    Konec prázdnin, období, které většina rodičů nedočkavě vyhlíží už od začátku července. Aby ne. Vždyť ti malí hadi (čti děti) potřebují už nějakou tu disciplínu, pravidelnost a řád jako sůl. Přes prázdniny nám dětičky tak trošku zvlčely, ale – koho by bavilo je pořád peskovat, ať si ty zuby vyčistí pořádně, ať si umyjí ruce aspoň před jídlem, ať zavřou pusu a jedí, ať konečně chvíli mlčí, ať nám řeknou něco pěkného, ať už laskavě vypnou ten fejsbůk a jůtůb a koukají mazat do postele, ať nesedí pořád doma a vypadnou na chvíli ven, ať už mažou domů a neflákají se po nocích s tím floutkem od sousedů, ať …

    Také sehnat hlídání na dva měsíce pro ten náš ‚pytel blech‘ je dost velký problém. Babičky jsou dnes většinou nehlídací - jasně, když do důchodu mají ještě 20 let (zlaté časy, kdy babičky byly babičkami, jsou nenávratně v … trapu), družiny jsou zavřené (co ty vychovatelky přes léto dělají?) a na tábor toho našeho kluka fakt nikdo nedostane, protože tam je zákaz počítačů, tabletů i mobilů a stejně, i kdyby zákaz nebyl, tak tam není wifina, a to je fááákt pruda. A jíst, jíst by už taky měly něco jiného, než jen Mekáče, Káefcéčko, párek v rohlíku, buřty, pizzu a langoše na koupálku (zlatá školní jídelna), jenže kdo to má uhlídat, když jsou ty děti pořád samy doma (no, někdo je živit musí, to se nedá nic dělat). Zkrátka, je nejvyšší čas, aby ‚to všecko‘ nabralo zase ten správný směr. A přiznejme si to, už nás taky trošku svrbí jazyk  - „Tak, co bylo dneska ve škole?“

    Mě konec prázdnin až tak netěší.

Většina lidí se v tomto období vrací domů a kufry vybaluje, my naopak balíme. Zase. Ten největší kufr narveme k prasknutí (plus několik desítek tašek různých velikostí) a vydáme se na nonstop ucpanou dálnici. Opouštíme to „naše“ malé, průmyslové a vlastně zcela nemalebné, betonové městečko pod Řípem, které, nevím proč, máme pořád rádi a přesouváme se do velkoměsta. Uteklo to.

    Když jsem 30. června zamykala pražský byt, měla jsem v hlavě dlouhý seznam toho, co všecko musím doma stihnout. Dva měsíce – to hravě zvládnu - všecko.

    Tak především:

-       hodlám si užít své dospělé syny, jejich slečny a ‚našeho‘ Jerryho (Jerry je zkušební vnouček značky Yorkšírský teriér).

-       rozhodně si užiju zahrádku. Trošku jí ‚vyšmuchlím‘, pohrabu se v hlíně, zasadím nové kytičky, budeme se koupat, grilovat, oslavovat a válet se na terase.

-       oběhnu úřady a zařídím vše, co je potřeba. Třeba novou občanku: „Tak se tady posaďte do kabinky, já vám udělám snímeček,“ zaskočí mě paní úřednice zcela nepřipravenou k jakémukoliv zvětšňování. OMG, to jako myslí vážně? Myslí. Když jdu s holkama na kafe, tak se připravím, to je jasné, že bez fotky se to neobejde, ale když se ženu na úřad, s focením vážně nepočítám. Že  musí být na OP i fotka, jsem zkrátka nějak pozapomněla a poslat ‚selfíčko‘ prý nejde. Tak dobrá, stejně občanku nikomu neukazuju, v baru mi už nějaký ten pátek nalijí bez problémů (škoda),  takže jestli mám, nebo nemám pomalovaný obličej, není vůbec důležité.

-       dojdu si na všecky preventivní prohlídky. To v mém věku už trošku času zabere.

-       objednám se na kosmetiku, nehty a k holiči a následně tam nezapomenu přijít. (Zapomněla jsem.)

-        odletím s rodinou na dovolenou. Nevařit, neprat, neuklízet, jen ležet, smažit se na sluníčku, ráchat se v moři, chodit na výlety a nechat se hýčkat manželem a synem – aspoň jednou v roce na to snad mám nárok. No, ve skutečnosti to až taková idyla není (ještě pořád s námi cestuje i ADHD) ale co, těším se moc.

-        navštívím všecky kamarádky (nebo ony mě) – to je HODNĚ důležité!!! Musím stihnout 
kafe s: Erikou (několikrát), Evkou (několikrát), Aničkou a Lukášem, Janou, Pavlínou (několikrát), Romanou, Mári, Renatkou, Dianou (několikrát), Šárkou, Lubkou (na dlouhou dobu naposledy, za velkou louži se jen tak nedostanu), Markétou, Vlastou, Alčou, Martinou, Vlaďkou… (Vlaďku jsem nestihla, ale přibyla Kamila - několikrát.)

-       rozhodně se vrhnu na tu hromadu knížek, které se mi tak nějak nepozorovaně nakupily na nočním stolku (procházek kolem knihkupectví je stejně nebezpečné, jako procházet kolem obuvi) a trošku s ní zahýbu. Na to se dost těším, to si užiju.

-       a hlavně, (!!!) hlavně musím opravdu důkladně uklidit štětský byt, protože během školního roku na to zkrátka není čas.

  Tohle všecko stihnout byla opravdu fuška, ale můžu na sebe být pyšná, zvládla jsem všecko a tak se vlastně v  klidu můžu přesunout na Barrandov a spokojeně zajásat - HURÁ, ŠKOLA!  

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Jen tedy - s tím úklidem to tak úplně neklaplo. (Dva měsíce jsou zkrátka málo.) Sice v jedné reklamě pořád slibují, že „Trivágo udělá práci za nás,“ ale asi jí dělá za někoho jiného, za mě určitě ne.

PPS: Za 10 měsíců budou zase letní prázdniny, období, které nedočkavě vyhlížím už od začátku září – tak třeba …