Ráda, nerada ...

    

Před pár dny jsme si s mým žáčkem povídali o tom, co máme rádi a hlavně, co děláme rádi. A tak nějak nám z toho vyplynulo povídání o tom, co rádi neděláme.

   

    „Rád hraju na klavír a chodím na balet,“ svěřil se mi Láďa. Byla jsem trošku překvapená. Čekala jsem koníčky jako fotbal, počítač, tablet … „A taky rád neplavu,“ ještě honem vyhrkl. Teď už jsem byla překvapená hodně. Pro vysvětlení, Láďa trpí poruchou vývoje řeči - vývojovou dysfázií a aby toho na něj nebylo málo, doma nemluví česky. Dorozumět se s Láďou bývá občas oříšek, ale nakonec se vždycky domluvíme a jeden druhého pochopíme. A tak mě Láďa nevědomky donutil, zamyslet se nad tím, co ráda nedělám já.

    Když už jsme u toho sportu, já ráda nelyžuji. Jsem asi jediná v téhle zemi, ale je to tak. Dodnes jsem nepochopila lidi, kteří se dobrovolně pachtí kamsi do hor, kde je sníh a mráz (fuj), na nohy si připevní jakési fošny a řítí se závratnou a životu nebezpečnou rychlostí z kopce dolů, aby se v zápětí postavili do hodinové fronty na dopravní prostředek, který je zase vyveze nahoru na horu. A ještě za to platí. (Hmmm, mám dojem, že se opakuji, tohle už jsem na 100% někde psala a určitě to není tak dlouho).

    Živě vidím davy protestujících demonstrantů před naším domem, pro které jsou zimní sporty smyslem života. Omlouvám se, nevytahujte transparenty, je to zbytečné. Právě teď jsem v našem druhém bytě.

    Také ráda nežehlím. Tady se určitě setkám s kladnějším ohlasem. Nežehlit je prostě fajn. V pražském bytě zatím nemám ani žehlicí prkno a žehlit na stole je ještě větší otrava, než žehlit na prkně. „Mami, tenhle byt je fakt divnej“, houkne na mě Štěpa ze svého pokojíku. „Proč myslíš?“ „Já tady nikdy nemám ve skříni žádné tričko, všecky jsou pořád v koši na žehlení. Ve Štětí je to lepší.“ Pochopitelně, tam mám přeci žehlicí prkno. Ráda – nerada, písmenkování musí na chvilku stranou. Na našem multifunkčním stole se na nějakou dobu vystřídá noťas se žehličkou. Nyní je na programu činnost, kterou ráda nedělám a pro pořádek jí vzápětí vystřídá další, ještě o poznání méně oblíbené domácí „hobby“.

    Ráda nevařím. Vaření mě nebaví. Stát celé dopoledne u plotny a patlat se s něčím, co rodinka během několika minut zlikviduje …. Koho by to bavilo?

Ovšem trendem dnešní doby je věta: „Rád/a vařím.“ Případně: „Miluji vaření.“

Všecka média jsou plná vaření, pečení, smažení … Každá celebrita nadšeně vaří, na každém televizním kanále se vaří. Vaří pan Pohlreich (to chápu), pan Babica (to chápu o něco méně), vaří kluci v akci, vaří Jamie, vaří Ital, vaří Vendy, vaří Dita, vaří Halina, Venca, Blažena, Miluna, Pepa, Tonda, Maruška … (to nechápu vůbec). Vaří ve Snídani s Novou, vaří v Sama doma, každý časopis pro ženy je z poloviny naplněn recepty a v každém knihkupectví se regály prohýbají pod tíhou desítek, ne stovek, kuchařek …

Já ráda nevařím a nestydím se za to. Vařím jen proto, že prostě musím.

    Ráda nečekám. Čekání zdržuje. (Vida, už vím, po kom to Štěpa má). Někdy mám pocit, že my lidé, tak nějak pořád na něco čekáme. Když chceme zhubnout, čekáme na 1. ledna, v pondělí čekáme na pátek, také často čekáme, až bude svítit sluníčko, až bude pršet, až nebude pršet, až nebude takové horko, až nebude taková zima, až přijde ta opravdová velká láska, až přijde den, kdy konečně v našem životě využijeme  xy + (48 – x) > x – 7y (24y + 6 – x2), až se objeví pan dokonalý, až bude vhodná chvíle na …

Na co vlastně? A která chvíle je TA vhodná?

    Ale ano, i čekat občas musím. V sámošce u pokladny, ve frontě na poště, na tramvaj, nebo v čekárně u lékaře.  Přiznávám, že čekat na Godota, bych ale nevydržela. 

    Ráda se nehádám. Hádky jsou nedůstojné a ponižující pro obě zúčastněné strany. Hádky mě vyčerpávají a unavují, kazí mi den a způsobují FAKT blbou náladu. Na dlouho! V hádce člověk často řekne něco, co ho později mrzí, ale už to nemůže vzít zpět. „Štěkající“ člověk je směšný. Funí, prská, ječí, rozhazuje rukama, nohama a vůbec vyluzuje zvláštní zvuky a dělá divná gesta. Nebaví mě ani hledat argumenty a obhajovat se. Proč? K čemu? Vím o smysluplnějším využití svého času. (Co třeba vaření?) 

Nooo, možná, kdybych měla v pořádku hlasivky, tak bych občas někomu pořádně „vyprala triko“. Jenže s mým přeskakujícím chraplákem …. 

    Ráda nedělám věci jen napůl. Nikdy!  Když už se do něčeho pustím, jsem jako zakousnutý buldok. Prostě to chci a nejlépe teď hned, protože ráda nečekám.

A ze všeho nejvíc ráda nedělám to, co dělat nechci, což ovšem není tak jednoduché, jak by se na první pohled mohlo zdát. Musím občas žehlit, vařit, čekat … a někdy se prostě MUSÍM i pohádat.

Jen lyžovat nemusím.

 -------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Jsem velmi ráda, že toho co dělám ráda, je mnohem víc. 

Příprava na pracovní pohovor

aneb Plním bod č. 4

   Tak a dost válení! Tři týdny bydlení v novém bytě, dá-li se tedy pobývání v poloprázdném bytě nazvat bydlením, se mi zdají dostatečně dlouhá doba na to, abych se trošku rozkoukala, zajistila vše, co je ohledně nového bydlení i Štěpovy školní docházky potřeba a tak mě přepadl strach, že bych se mohla začít nudit. Ne snad, že by byl život s hyperaktivním dítětem nuda, ale přeci jen, nějakou tvůrčí činnost na dopoledne by to chtělo. Nastal tedy ten správný čas vrhnout se na plnění bodu č. 4. Polehoučku jsem se začala porozhlížet po škole, kde bych mohla upíchnout ještě sama sebe.                   S vševědoucím internetem se hledání práce stává mnohem snazší, příjemnější i zábavnější činností, než tomu bylo kdysi, stačí otevřít příslušný portál. (Všímáte si, jak odpovědně plním své Novoroční předsevzetí, týkající se mého přístupu k moderním technologiím?)

   Rozhodla jsem se, že hledání práce pojmu opravdu odpovědně, konec konců, to není žádná legrace, jde o vážnou věc. Uvařila jsem si kafe, dvě, tři .... a zasedla k PC. Šmejdila jsem netem, pročítala, studovala, posuzovala, zvažovala různé možnosti, zjišťovala, jak daleko je která škola od našeho bydliště, jak dlouho by trvala přeprava mého já k danému objektu a pak jsem na něj narazila. Na inzerát, který jsem četla několikrát, než mi došlo, že jako fakt. ZŠ v centru Prahy, ano TA škola, jejíž název je pro mě tak trošku pojem, TA škola, jejíž paní ředitelka přednáší na konferencích, na které tak ráda jezdím, publikuje odbornou literaturu, kterou tak ráda čtu, TA škola, která se specializuje na integraci hendikepovaných dětí, TA škola, do které se můj syn nedostal, protože v jeho ročníku nemají volné místo, (ne, že by snad v jiných ročnících měli), tak TATO škola přijme asistenta pedagoga.

Pamatuji si, jak jsem si před pár měsíci, když jsem na konferenci poslouchala paní ředitelku, která vyprávěla o své škole, říkala, že pracovat v takové škole musí být sen.

   Na to nemám, tady budou na asistenty hodně nároční. Hledám dál. 
Jenže, je to výzva, červíček hlodá… kouše… už mě přímo žere! Výzvám se má jít naproti. Takže si obuji své troufalé „sedmimílové boty“ a vyběhnu. Nejsem přeci žádná bábovka, musím to alespoň zkusit.

   „Dobrý den, ráda bych Vás pozvala na osobní pohovor, napište mi prosím vhodný termín…“ cinkne mi druhý den dopoledne v meilu odpověď na můj odeslaný životopis. Vlastně ne životopis, je nutné jít s dobou a tak sbohem má milovaná češtino, odeslala jsem „sívíčko“. Pánové Dobrovský, Jungmann a ostatní obrozenci by jistě ukápli nejednu slzičku. Zajímalo by mě, který prznitel nás Čechy přesvědčil, že výraz curriculum vitae, tedy CV, je vhodnější, než krásné a jasné české slovo životopis?

   Napadá mě, že bych se asi měla nějak připravit. Předně, nemám co na sebe, to je jasné. Taky by nebylo od věci, oživit své vědomosti. Určitě s tím něco udělám, koupím si novou halenku, taky kalhoty a boty a pročtu znovu alespoň jednu publikaci z metrového stohu knih, který se tyčí vedle mého psacího stolu. Pohovor je až příští týden, času dost.

V den „D“ vytáhnu ze skříně 4 roky staré šaty a nasoukám se do zcela nových kozaček, které jsem si koupila vlastně jen proto, že ty staré mi před dvěma dny praskly. Oživit vědomosti už dnes nestihnu, takže tím celá má příprava končí. (Jestli já to nepodcenila …).

   A tak teď sedím v kavárně vedle školy a čekám, až nastane hodina „H“. S plastovou příšerou už jsme celkem kámošky, přestala mě prohánět po místech, kam živá noha dosud nevstoupila, vzala jsem jí tedy na milost a naučila jsem se jí poslouchat (někdy už trefím i bez ní). Kupodivu nejsem ani trošku nervózní, nemám trému, jsem naprosto klidná, vlastně, docela se těším. Vůbec se nepoznávám.Usrkávám své cappuccino, chroupu čokoládovou makronku a ….. no dobrá, přiznávám, chovám se trošku neslušně. Jenže, v tak malém prostoru, nejde neslyšet. Poslouchám tedy cizí rozhovor (pardon) a tak trošku si písmenkuji.

   U protějšího stolku sedí dva muži a dostatečně hlasitě hodnotí naše školství. Tuší snad na co se právě chystám?  Chtějí mě odradit, nebo naopak povzbudit?  Maminka jednoho z mužů byla Paní učitelka. Nene, nejde tu o překlep ani o chybu, ona byla opravdu učitelka s velkým „P“. Alespoň dle toho, co pán vypráví. Maminka před rokem, již v pokročilém věku, zemřela, ale její žáci jí stále píší dopisy. Vyslechnu několik vtipných příběhů, které syn s maminkou učitelkou zažil, a cukají mi koutky. 

   Ouha, na paškál se náhle dostávají asistenti, takže zpozorním ještě o poznání víc.  "Jakou
asi můžou odvést práci s těma dětma, když ten jejich plat je kolem … (pán vyřkne sumu, o které se leckterým asistentům ani nesní). Za ty směšný peníze jim je jedno, co s dětma bude.“                                 Není, pane, věřte mi. 

   Přiblížila se hodina „H“, proškolená jsem již dostatečně (přeci jen jsem nějakou přípravu stihla), zaplatím a jdu na to.

O hodinku později už vycházím ze školních vrat …. sen se stává skutečností.

PS: Bod. č. 5?  Tak, prostě žít.