ADHD

"Žít s ADHD je velmi náročné až vyčerpávající. Jedinec zažívá každodenně až destkrát více stresu, než jiní lidé. K dosažení cílů musí vynaložit minimálně dvojnásobné úsilí, než ostatní."

Michal Goetz

-------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

 Na houpačce s ADHD, aneb jak to vidí máma

Máme za sebou téměř čtrnáct let s ADHD. Jak na to jsme, jak to vidím a co mi za ty roky chybělo? 

S ADHD na houpačce

Prázdniny s Emou

Pojeďte na výlet s Emou.
Ema je krásná, čtrnáctiletá slečna s očima jako studánky, se srdcem na dlani, neskrývaným obdivem ke všemu, co řekne či udělá její tatínek, rozkošným, stále ještě dětským smíchem, který je v naprostém protipólu s jejími radikálními politickými názory a s Aspergerovým syndromem: 

Prázdniny s Emou

Nic netrvá věčně

Nesnáším loučení. Obzvlášť nesnáším loučení s někým, koho mám ráda. Jenže, nic netrvá věčně a na mě padla nostalgie: Nic netrvá věčně

Ten (ne)vychovaný kluk

Na své okolí působí jako spratci a jejich výchova je mnohem náročnější, než výchova "normálních" dětí. Úsilí se vyplácí, děti s ADHD mají srdce na pravém místě. Jako třeba tady: Ten (ne)vychovaný kluk             

                                      
                                       


Mám se na co těšit

Zajímalo by vás, jak vypadá jeden všední den v ZŠ? Jak to chodí v takové běžné třídě? A k čemu tam vlastně jsou ti asistenti pedagoga? 
Pojďte tedy nakouknout, zvu Vás k nám do třídy:

                                 Mám se na co těšit aneb jeden obyčejný školní den

Když CHCI věřit na zázraky (alespoň občas):

"Naše ADHD" a zázraky, které se dějí




Co mi to jen připomíná? 
Sedí to do puntíku, každý bod. A důstojně jsem se určitě necítila. Doufám, že takových škol není moc, nejlépe minimum. Nebo snad jen ta jediná, víc ne!!! 

Přibývá dětí s ADHD ...
"Děti s ADHD patří do běžných ZŠ. Nemůžeme je zavřít jinam a dělat, že problém neexistuje."
Video DVTV Aktuálně cz:

https://video.aktualne.cz/dvtv/pribyva-deti-s-adhd-muzou-za-to-i-chemicka-barviva-nebo-styl/r~180211e0e2d111e8a1900cc47ab5f122/?fbclid=IwAR2k7lLTfP1u4B0hDZbwNdhc0MKw8_Q-TryxqdydxS2fRtjxSyGpnIG588A

  


ADHD na JATKÁCH

Také slýcháte, že ADHD má dneska každé druhé dítě a že z toho vyroste? 
Nenechte se mýlit. ADHD nemá každé druhé dítě a vyrůst může z tepláků. 
S ADHD se musí naučit žít.
JDE TO! Důkazem toho je představení souboru Cirk La Putyka  s názvem ADHD. 
Je báječné, úžasné, emotivní. Nikdy jsem neviděla něco takového a žádné divadlo, muzikál, cirkus ani balet ve mně nerozvířily takové množství emocí. 
Nečekejte recenzi. To neumím, to patří do rukou povolanějším. Zde si můžete přečíst pouze můj emoční výlev:  ADHD na JATKÁCH

Vypadá to, že po podzimních volbách budeme mít v našem městě nadstandardní školství. 
Jen jsem si nebyla jistá, zda jsem správně pochopila poslední bod, který je na populistickém letáčku zvýrazněn červeně a tak jsem si troufla požádat autora této myšlenky o vysvětlení. Dostalo se mi této odpovědi:

"nevím přesně na co se ptáte. Proč jsou diskriminováni ostatní děti? Inkluze, za jejíž nedomyšlenost vděčíme paní ministryni Valachové, je moloch, který mnohdy snižuje kvalitu výuky ve třídách prostě tím, že se pozornost a energie upíná na práci s problematickým dítětem, na místo věnování se „zbytku třídy“. Do normálních tříd chodí děti s předepsanou medikací a často ale bez užívání této medikace. Ne každá učitelka navíc potřebuje pro svou práci ve třídě druhého dospělého..."

Tak teď už jsem si jistá, že jsem to pochopila správně a velmi mě to mrzí, neb jsem se domnívala, že se přeci jen asi pletu. Tak nepletu, bohužel. 
Mé hendikepované dítě už ostatní děti ve štětských školách naštěstí nediskriminuje, o to se místní školství postaralo ještě v době, kdy nebylo nadstandardní, ale co ty ostatní děti s ADHD, autismem a podobnými diagnózami? Dostane se jim a jejich rodičům také tak "nadstandardního" jednání jako nám? 



6 tipů, jak si užít nezapomenutelnou dovolenou

Chcete prožít dovolenou, na kterou NIKDY nezapomenete? Pak si dovolím pár rad:          6 tipů jak si užít nezapomenutelnou dovolenou



To musíte vidět: 

Máte ADHD, nebo máte dítko s ADHD? Je tato diagnóza součástí vašeho každodenního života (tak, jako toho našeho)? Pak si určitě zajděte na představení Cirku La Putyka, s názvem ADHD. 

Rozhovor s principálem Cirku La Putyka Rosťou Novákem (mmch. "majitelem" diagnózy ADHD): https://video.aktualne.cz/kafe-s-jolanou/kafe-s-jolanou-rosta-novak/r~56cae2f67abe11e8b05aac1f6b220ee8/?redirected=1530558249

http://www.laputyka.cz/cz/play/adhd-4dXFXZ.aspx

Učit jsem nikdy nechtěla

Jak to vypadá ve škole, která je jediná svého druhu v ČR? Jaké to je, učit děti s ADHD, AS a poruchami chování? Mají děti dostávat domácí úkoly? Co dělat, když je učení nebaví? A funguje u nás inkluze? 

Rozhovor s učitelkou ZŠ pro děti se Specifickými poruchami chování na pražském Zlíchově si můžete přečíst zde:   Učit jsem nikdy nechtěla

Rok poté

Je tomu přibližně rok nazpět, co jsem zde publikovala články o nepodařené integraci našeho nejmladšího syna. O tom, co jsme zažili v nejmenované škole v malém městě, jak jsme celou záležitost cítili, vnímali a prožívali. Pod jedním z článků se rozjela diskuse, která mi nebyla zrovna příjemná, ale jelikož jsme toho tou dobou měli za sebou opravdu hodně a tudíž jsme byli na ledacos zvyklí, tak mě nijak zvlášť nerozhodila. Někteří čtenáři mi "starostlivě" doporučovali, ať si těch několik klidných dnů, které zrovna prožívám užiju, že prý nebudou dlouho trvat. Mýlili se. Přiznávám, že jsem za jejich mýlku ráda. 

První pozitivní výsledky se dostavily již po prvním půl roce od změny školy (viz. článek Než jsme našli školu, která se nám na první pohled líbila (a nejen nám, hlavně Štěpovi), trvalo to dva měsíce. Dva dlouhé předvánoční měsíce, kdy jsme nevěděli, co s námi nakonec bude. Štěpu jsem učila doma já sama a zvládli jsme to na výbornou. Hned po té, co jsme našli školu, jsme hledali nové bydlení, které by nebylo daleko od školy. I to se nám podařilo. 

Budu upřímná, toto rozhodnutí nebylo jednoduché a stálo nás hodně. Odvedlo nás z domova, naše manželství se stalo víkendovým a padly veškeré naše úspory. DOMŮ jezdíme pouze na víkendy a prázdniny. Nechceme se nadobro přestěhovat, máme to doma rádi a pro Štěpánka by nebylo dobré úplně přijít o své DOMA. Se zbytkem rodiny a přáteli se vídáme mnohem méně, než dřív, týden co týden přejíždíme s kufrem sem a tam, udržujeme dvě domácnosti a náš život se změnil v dostih. V době, kdy naši vrstevníci šlapou na brzdu a zpomalují, my šlapeme na plyn. Obrazně i doslova.

Nestěžuji si. Naopak, jsem za to vše šťastná. Nejen, že nám naše rozhodnutí něco vzalo, ale ono nám i hodně dalo. Dalo nám nové přátele a rozšířilo nám obzory. Především nám ale toto rozhodnutí dalo klid a vyrovnanost. Štěpa je již tři měsíce bez jakéhokoliv záchvatu, a to i přes to, že není medikovaný na agresi. Když má náhodou "startovací", dokáže si to uvědomit a snaží se ovládnout a následně se ihned omluví. Tohle dřív nedokázal. Vybuchl a létalo vše, co bylo po ruce. Jeho sebeovládání je důkaz toho, co víme od samého začátku. Jdeme správnou cestou a VŠE je o lidech. Kdo chce, hledá způsob, kdo nechce, hledá důvod. Jako důkaz si dovolím předložit vám Štěpovo vysvědčení i slovní hodnocení jeho školního chování. 

Naučit dítě s ADHD a vývojovou dysfázií, které má navíc přidružené poruchy (opoziční vzdor, negativismus a emoční labilitu) se ovládat, je velmi těžké, to mi věřte. A ne vždy se to daří. Ještě pořád máme kus cesty před sebou.  

PS: Integrace je dobrá myšlenka, ale ne za každou cenu. Určitě NE za cenu zdraví mého dítěte. 

PPS: Stále stojíme nohama na zemi. 

PPPS: Tímto článkem bych chtěla oslovit především rodiče dětí s podobnou diagnózou a podobným osudem. Nevzdávejte se a za své děti bojujte. Milujte je!!! Udělejte pro ně všecko, co je ve vašich silách a možnostech. Věřte, že toho je mnohem víc, než si sami myslíte. I my jsme si mysleli, že přestěhovat se nemůžeme - máme tady přeci byt, práci, rodinu, zahradu, chatu, přátele, život =DOMOV. 

Všecko jde. 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Objevila jsem naprosto skvělý E-shop. Zde můžete svým ADHD drakům i autíkům objednat úúúžasný outfit. 😀 A hned je jasno! 

                             https://www.t-shock.eu/cs/shop/rXA7/mjKICz8w

Maruška je prYma učitelka                

  
 „Vy jste mi sem přivedla úplně jiného Štěpána,“ překvapeně mě osloví dětská psychiatrička po té, co nakoukne do čekárny ze svého ‚pokojíčku‘, kde si asi 30 minut povídala se Štěpou. Když se uvelebím v křesle proti ní, pokračuje: „Já ho vůbec nepoznávám. Dnes jsme si báječně popovídali, což je pro mě novinka. Opravdu se mnou mluvil, nevzteká se mi tu, nehopsá po křesle, nebručí, není v křeči, je uvolněný, milý, krásně mluví o paní učitelce. Říká, že ‚Maruška je prima učitelka‘ a ve škole se mu líbí,“ stručně zhodnotí paní doktorka průběh rozhovoru se Štěpou, který sedí vedle mě a točí si se spinerem. Ano, Maruška je prYma učitelka, s úsměvem jsem si vzpomněla na Štěpánkovu malůvku před několika týdny.

   „Když jsem poprvé vstoupila do školy, kterou jsme pro našeho syna vybrali, nevěřila jsem vlastním očím,“ vyprávím teď paní doktorce já. „Tahle pražská škola vypadá trošku jako Bohem zapomenutá školička kdesi v zapadlé horské vesničce. Třídy jsou maličké, na katedře učitelky nestojí počítač, zelená tabule je na kolečkách a zdobí jí retro magnetky ve tvaru ovoce. Velká francouzská okna v dřevěných rámech pokrývají téměř celou jednu stěnu a poskytují uklidňující výhled do školní zahrady. Děti jsou tu hlučné, většina z nich si nese diagnózu spojenou s poruchou chování (ADHD, ADD, AS apod.), ale paní učitelky jsou milé a usměvavé a to i přes to, že nemají ve třídě interaktivní tabuli, nemají každá svůj kabinet a v něm svůj PC. Jediným jejich zázemím je maličká sborovna, ve které se všecky scházejí. Když skončí vyučování, ve třídách se místo učitelek objeví vychovatelky a škola se přemění v družinu.“ Odmlčím se a kroutím hlavou, protože jsem opravdu dlouho nechápala, jak to může fungovat. Jak lze bez vymožeností 21. stol. zvládat celou školu dětí s poruchami chování?

    Je to jednoduché. Vše je o lidech. Paní ředitelka, paní zástupkyně, paní učitelky, asistentky i vychovatelky jsou milé dámy, které jsou v problematice dětí trpících poruchami chování velmi erudované. Možná na této škole neinvestují tolik prostředků do materiálního zajištění, moderních vymožeností a luxusního vybavení školy, ale určitě zde opravdu hodně investují do vzdělanosti svých pedagogů, do upevňování mezilidských vztahů, do chápajícího přístupu ke svým žáčkům a jejich rodinám. Jednání s paní učitelkou není stresující záležitostí, rodič zde není v pozici ‚školáčka‘, kterého je potřeba vytahat za uši, zašlapat do země a rozmáznout jako obtížný hmyz, ba právě naopak. Zde jedná rovný s rovným a vás tak zaplaví pocit, že se bavíte s kamarádkou. Nikdo nikoho neosočuje, neuráží a neposílá do ústavu. Nikdo nehodnotí, jestli je dítě normální a jestli vy jste dobrá matka.  

    "Byla bych neupřímná sama k sobě, kdybych tvrdila, že za půl roku v nové škole Štěpa neměl záchvat. Měl," přiznávám dobrovolně paní doktorce. "Každý jeho záchvat špatně nesu a některé z nich i zoufalstvím obrečím." Společně proto spočítáme v komunikačním sešitě „červeňáky,“ kteří téměř vždy symbolizují Štěpánův proběhnutý záchvat. „Červeňáci“ jsou tím nejhorším stupněm v systému denního hodnocení chování žáků, naproti tomu „zeleňáci“ znamenají, že ten den žáček zvládl SUPER. Napočítáme jich 10 – červeňáků.  „Fakt 10?“ divím se. „Za půl roku? Tenhle počet by v bývalé škole hravě zvládl za tři týdny. Možná i dřív a to byl medikovaný, teď není. Jak je to možné?“ Vlastně, je mi jasné, jak je to možné a přesně o tohle nám šlo - snížit frekvenci Štěpánových výbuchů a žít alespoň trošku v klidu a bez stresu – a to se povedlo. Štěpův komunikační sešítek ovládli zeleňáci.

    Došli jsme tak v ordinaci k naprosto zjevnému závěru. Změna, kterou jsme prošli, nebyla úplně jednoduchá, ale přinesla své ovoce. Opustili jsme to, co máme rádi – náš byt, zahrádku, přátele, ale především naše starší děti (jsou sice již dospělí, ale pro Štěpu jsou to pořád prima bráškové) a zbytek rodiny - prostě náš domov. Opustili jsme i naše zaměstnání. Pronajali jsme v Praze byt, koupili do něj postel a vrhli se do neznáma. Zpočátku jsme spali ve spacáku, domácí úkoly psal Štěpa na konferenčním stolečku v poloze klečmo a když jsme chtěli uvařit, museli jsme nejprve zajet do nákupáku a koupit si hrnec a vařečku. (Zvláštní pocit, když je člověk zvyklý na kompletně vybavenou domácnost a najednou nemá v šuplíku ani cedník.) Domů jezdíme na víkendy a prázdniny. To vše neděláme proto, že by to byl náš sen a naše touha, neděláme to pro naší kariéru, dokonce ani proto, že by to vyžadovala Štěpánkova diagnóza ADHD a přidružené poruchy.  Je to proto, že jsme se setkali s nepochopením, odsouzením a pohrdáním. Na malém městě inkluze stále nefunguje a tak jsme si vyzkoušeli, jak 'chutná' sociální vyloučení. Co bylo, jsme nechali za sebou a šli o dům (no, vlastně o město) dál. Vyplatilo se, zatím. Dobře si u

-------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Paní učitelka si prý „své“ děti nechá ještě minimálně příští rok. Má spousty nápadů a už teď vymýšlí „jak by se ‚to‘ dalo a co by ještě šlo ….“.

Zkrátka, Maruška je prYma učitelka. 💓


----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

4.7.2017

Jen tak zlehka uklízím nasyslenou hromadu knížek na mém stole.  Listuji stohem knih s tematikou ADHD a pročítám sem tam nějakou stránku, abych si "oživila" své teoretické znalosti (praktických mám víc než bych si přála) a velmi mě zaujala kniha

O tento úryvek se s vámi prostě musím podělit. 

"Dětský pokoj je místo, kde dítě chce zdůraznit svou osobnost, zatímco rodič tam chce vidět pořádek. Pokoj dítěte vyjadřuje JEHO osobnost a individualitu. Je to jediné místo v jeho malém světě, kde může být sám sebou. Nemůžeme jen tak nakráčet do dětského pokoje a proměnit ho do podoby, v jaké ho chceme mít my. Měl by být obrazem toho, kým dítě je, proto musí být funkční pro VAŠE DÍTĚ . Musíme respektovat prostor svých dětí."

Má prázdninová nálada je hnedka ještě prázdninovější. Konečně vím, že bordel v našem pokojíku NENÍ bordel, ale vyjádření individuality mých dětí. Velmi se mi ulevilo, protože jako mávnutím kouzelného proutku nemám doma binec. Jdu si udělat kafe, a hodím nohy na stůl, a vy to udělejte také. Respektujte prostor svých dětí a doufejte, že své miláčky najdete, až je budete potřebovat - třeba nakrmit.

-------------------------------------------------------------------------------

PS: Mé děti vyjadřují svou individualitu i v jiných prostorách našeho bytu, tak je asi nechám, vždyť je to pro dobro jejich vývoje. 


----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Boty

  „Pane Nováku, vysvětlete prosím vašemu synovi, co znamená slovo vagína,“ s úsměvem osloví vychovatelka školní družiny pána, který, tak jako já, čeká před školou na svého potomka. Pan Novák zrudne, vykoktá něco jako omluvu a já si vybavím scénku z jakéhosi amerického filmu (na název si nevzpomínám), kde malý chlapec běhá po školce a pokřikuje: „Kluci mají penis, holky zase vagínu!“ Jsem šťastná, přešťastná, že paní vychovatelka tentokrát neoslovila mě. Dveře školní družiny se zavřou, aby se vzápětí zase otevřely. „Vy také, paní Danešová.“ No jistě, přeci Štěpa nezůstane pozadu. Pan Novák se s úlevou usměje a mezi námi probleskne jiskřička vzájemného porozumění.

    „Co je to vagína?“ Ptám se Štěpána cestou na tramvaj a v duchu už promýšlím další výchovný krok - na toto téma mám v hlavě pochopitelně naprosto vymeteno. „Neviiim,“ odpoví Štěpa bez rozmýšlení, „říkal to Franta.“ „Že to říká Franta, ještě neznamená, že to musíš říkat taky,“ vypustím ze sebe jednu z těch TOP trapných vět, které říkáme my rodiče, když si opravdu vůbec nevíme rady. Na žebříčku nejtrapnějších rodičovských hlášek, je tahle zcela jistě v první desítce. Jenže, já potřebuji získat čas na promyšlení strategického plánu, protože tady jde o vážnou věc. Jak mám asi dítěti s ADHD a poruchou chování vysvětlit, že vagína sice není sprosté slovo, ale přesto se při běžné komunikaci nepoužívá? Jak to mám vysvětlit dítěti, který má ten zvláštní dar, že i při vyslovení naprosto nevinného slova 'blbec', které všichni běžně používáme, se mu podaří pohoršit i partu dlaždičů v pruhovaných 'montérkách' na protějším chodníku?  „Už to prosím tě nikdy neříkej, jo?“ „Proč?“ „Protože jsem to řekla!“ (Skvělé, dnes mi to vysloveně jde - tahle hláška je na 100% v první trojce.) Bože (jsem ateista), proč si tyhle situace musím vždycky vyžrat já? Třetí syn 

    „Jasně mami, já to chápu,“ kývá Štěpán horlivě hlavou, když dokončím svůj, pro tentokrát výjimečně velmi stručný, monolog. Těžko říct, kdo z nás si víc přeje, aby to už skončilo. UF, mám to za sebou. Zajímalo by mě, co z toho si opravdu zapamatoval, ale - zkoušet ho raději nebudu. 

    „Tak, jaký jste měli den,“ptá se manžel večer na zahradě po té, co si sedne na svůj oblíbený schod s hrnkem kávy v ruce. Chvíli váhám, ale pak zavolám Štěpu, který bosky poskakuje v trávě před chatou, ať se tátovi pochlubí, jak si dnes rozšířil slovní zásobu.

„Štěpi, řekni tatínkovi, co je to vagína.“

Štěpán zvedne hlavu a nevinně, bez jakéhokoli zaváhání vyhrkne: „BOTY.“ 

    Manžel vykulí oči, vrhne na mě nechápavý pohled a vteřinu rozpačitého hrobového ticha protrhne salva smíchu. Řev, který vyplašil veškeré ptactvo nejen na naší třešni, se nese celou zahradní kolonií a my tři se válíme v trávě.

    „Jsem fakt rád, že se neživíš jako sexuolog,“ ocenil později můj muž mé výchovné úspěchy. 

-------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Přísahám, že slovo „boty“ jsem ve své odpolední přednášce vůbec nepoužila. (A obávám se, že nyní ho ze svého slovníku úplně vyřadím.)

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

  

Výstava výtvarných děl dětí s ADHD a PAS

ZŠ Na Zlíchově na Praze 5, uspořádala výstavu výtvarných děl svých žáků. Dostala jsem pozvánku na vernisáž do kavárny Lékořice, kde se výstava pořádá. Pokud chcete, nakoukněte se mnou prostřednictvím ATYP magazínu.

http://www.atypmagazin.cz/2017/04/15/v-lekorici-vystavuji-deti-s-adhd-a-pas/

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

To není tvoje věc, to je moje dítě

Další z příběhů, pro nás už známé, naprosto neznámé a anonymní školy. Další z vyprávění  „Mohlo by se stát.“  Skutečnost, nebo fikce? Tak co si o tom myslíte tentokrát? 

    Dolů do družiny slyším z prvního patra křik. „Co se děje?“ „To vypadá na Štěpánka,“ odpovídá mi kolegyně. Schody nahoru beru po dvou a přímo přede mnou se odehrává scéna jako ze špatného filmu. „Okamžitě se mnou pojď do ředitelny!“ ječí učitelka na mého Štěpánka a násilím ho za ruce táhne za sebou po školní chodbě. Vyděšený Štěpa pláče, křičí, že se bojí, v očích má krom slziček, strach a zmatek.

    Je půl dvanácté, prvnímu stupni končí vyučování, učitelky vedou děti do družiny a do šaten, ale najednou, jako by se zastavil čas. Všichni stojí a koukají. I já. Stojím na schodišti a mlčky sleduji tu scénu. Nejsem schopná se pohnout, jakkoliv zasáhnout, mé tělo zkamenělo. Mozek zpracovává informace, které není schopen pochopit. Nemůžu pochopit, jak je možné, že se učitelka, speciální pedagožka, takto chová k sedmiletému dítěti.

A tak stojím doslova jako opařená a se mnou ‚půlka školy‘, děti, učitelky …. Všichni stojíme a sledujeme ‚představení‘.

    Štěpánkovy oči zoufale hledají pomoc. Ve chvíli, kdy se setkají s mými, mi náhle dojde, že tohle není špatný film a není to nějaké dítě, tohle je MOJE dítě. „Co to děláš, jak se to k němu chováš?“ proberu se náhle z letargie a začnu konečně jednat. Snažím se Štěpánka vyrvat ze spárů rozdivočelé saně. „Nesahej na něj, tohle je moje věc, to si vyřídím já! “řve na mě učitelka. „To není tvoje věc, to je moje dítě, okamžitě ho pusť!“ ječím pro změnu já a 'škola kouká'. Je mi jasné, že měl Štěpa zase záchvat a že to učitelka neustála. Je mi jasné, že opět lítal vzduchem penál, tužky, sešity ... a také je mi jasné, že se zcela určitě nedozvím PROČ. Pátráním po příčině se opět nikdo zabývat nebude, o tom už něco vím, takže iluze si nedělám. Kde je ale asistentka? Má u něho přeci být po celou dobu vyučování. Kdo ví? 

    Po chvíli, nekonečně dlouhé chvíli, učitelka sevření povolí a Štěpu pustí. Ten se mi vrhá s pláčem do náruče. To jsme už téměř před ředitelnou, ale pan ředitel je právě na obědě. „Musím jít učit, tak si to tu vyřiď sama a díky za podporu autority!“ opět na mě vystartuje rozzuřená třídní mého syna.

„Autority?!“ Žasnu nad pojmenováním přístupu k dítěti, kterého jsem právě byla svědkem. „Tohle nemá s autoritou nic společného, to je týrání, šikana!“

     Paní zástupkyně se snaží Štěpu nalákat do své pracovny, ale ten se mě drží jako klíště a stále velmi vyděšeně pláče. „To jsem tedy zvědavá, co budeš dělat příští rok, až tady máma nebude pracovat,“ reaguje podrážděně na jeho odmítnutí.

    Přichází pan ředitel, usadí nás v ředitelně a rychle od zástupkyně zjišťuje, co se stalo. V ředitelně se pak snaží Štěpu i mně uklidnit, mluví o tom, jak je Štěpánek na logopedii šikovný, ale já se uklidnit nenechám, jsem hodně rozčilená.

    Náhle si všimnu Štěpových rukou. „Co je to? Má na rukách nějaké šrámy,“ ukazuji ruce svého syna panu řediteli. Ten mi ale tvrdí, že nic nevidí. Vím, že lže, protože šrámy jsou viditelné opravdu hodně. „Dejte mi propustku, jdu se synem k doktorce. Chci, aby provedla záznam o tom, co má Štěpa na rukách,“ informuji svého nadřízeného. „Já tam nic nevidím,“ znovu mi opakuje pan ředitel.

    Paní doktorka ale viděla. „Změňte školu, okamžitě,“ radí nám společně se sestřičkou, obě téměř jednohlasně.

   

-------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Máme 21. století.  Není tedy možné, aby se pedagog takto choval k hendikepovanému dítěti a zrovna tak není možné, aby mu mohl způsobit pohmožděniny, a to naprosto beztrestně. Tomu prostě nikdo nevěří. Z toho tedy jasně vyplývá, že příběh je smyšlený.

A nebo .... ?

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

V 7. čísle Týdeníku       

Jak zkrotit zlobivé děti

https://www.respekt.cz/tydenik/2017/7/jak-zkrotit-zlobive-deti?issueId=100175

Milí čtenáři a fanoušci Písmenkování, 

poté, co v pondělí 13.2.2017 vyšel článek v časopise Respekt o dětech s ADHD a poruchou chování, mě hodně z vás kontaktovalo. Vaše ohlasy mě mile překvapily, jsou krásné, milé a pozitivní. 

Děkuji Vám, velmi si toho vážím. Věřím, že náš příběh nakonec dopadne dobře. 

Posíláte mi i dotazy a prosby o radu. Nejsem si jistá, že jsem kompetentní komukoliv radit, nejsem odborník, jsem jen máma.  Jednu radu, si ale dovolím. Bojujte za své dítě, zaslouží si to. Vždyť, kdo jiný by mu měl věřit a dát šanci, než jeho rodiče? 

Přeji hodně štěstí všem. Blanka

Citát z článku: 

"Devět z deseti incidentů ve škole spustí učitel či asistent."

(Julius Bittmann)

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Kam s ním? 

Nerudovská otázka.  Je to problém, když nevíte, kam se starým slamníkem, že? 

V dnešním smutném 'vánočním' příběhu , který by se mohl odehrávat v nějaké anonymní škole, kterou nikdo z nás neznáme, se ale nejedná o slamník.
Jenže, čistě hypoteticky, mohlo by se stát...

„Nemáš normální dítě, nepatří na běžnou základní školu! Bejt tebou chodím kanálama.“

Sedím v ředitelně ZŠ a z úst zástupkyně ředitele poslouchám slova, která mi ženou slzy do očí. Slova, která jsou adresována mně a mému dítěti. V místnosti je tolik lidí, vedení školy, třídní učitelka, výchovná poradkyně, preventistka, školní psycholog, vlastně moji kolegové …… Marně čekám na slova zastání, marně čekám na alespoň náznak pochopení.

Oni mají jasno. Jsem špatná máma, nemám normální dítě. Porodila jsem dítě s diagnózou ADHD, jsem vinna.

Přestávám vnímat, propadám se kamsi …….

Kdo jsou, že můžou soudit, jaká já jsem máma? Šli se mnou alespoň kousek cesty? Vědí, co všecko máme za sebou? Kolik vyšetření, rozhovorů, terapií, cestování, beznaděje … slz…?  Nemají nejmenší tušení, ale domáhají se trestu.

Trestu za to, že mé dítě je jiné. Empatii a lidskosti na vysokých školách bohužel neučí.

„PROČ?“ ptám se nahlas. „Proč můj syn pokopal svojí paní asistentku? Co je příčinou, co tomu předcházelo?“

Romské spolužačce shodil penál. Asistentka mu chtěla pomoci penál sebrat a on jí napadl. Sedmiletý kluk? Vždyť proto má asistentku, aby právě podobným situacím předcházela, případně zabránila, letí mi hlavou, možná jsem to řekla i nahlas, už nevím.  „Dobře, to určitě neměl dělat, ale proč shodil ten penál? Co bylo impulsem, příčinou?“

„Nemám čas tady pátrat po nějakém impulsu a příčině, tohle si on prostě nesmí dovolit! Je agresivní a nepatří na běžnou základní školu!“ Dostane se mi odpovědi od zástupkyně, když svůj dotaz na příčinu afektu mého syna zopakuji již po několikáté.

„Pak s tím ale nemůžu nic udělat a zamezit případnému dalšímu ataku, když neznám příčinu. Víte-li alespoň něco málo o ADHD a přidružených poruchách, jako je např. opoziční vzdor, pak vám musí být jasné, že příčina je to první, co musíme zjistit. Mohl být unavený, mohlo ho něco rozčílit, někdo se mu třeba posmíval, nebo mu také někdo něco shodil, nevím. Někdy je velmi těžké vypozorovat spouštěč, ale teď musíme zjistit, kde je problém,“ snažím se z posledních sil vysvětlit důležitost pátrání po příčině ataku speciálním pedagogům, psycholožce a odborným pedagogickým pracovníkům.

„Nepřemýšlela jste o SVP?“ Pronese svůj dotaz školní psycholožka. Když se z toho nesmyslného dotazu vzpamatuji, odpovídám, že nepřemýšlela, protože můj syn do SVP nepatří. Je mu 7 let, je v 1. třídě, má ADHD a podezření na Aspergerův syndrom. „Mohl by jít do Speciální školy,“ vysloví další ze svých ‚odborných‘ návrhů a já nevěřím vlastním uším, neboť můj syn nemá snížený intelekt, spíše právě naopak.  

„Za takové chování ho můžeme vyloučit ze školy“ konečně promluví pan ředitel.

Opravdu? Tak to si budu muset ověřit, pochybuji v duchu o této informaci. Ale teď už nemám sílu, nemám sílu reagovat, odpovídat, vnímat. Mé vysvětlování, mé prosby o pochopení, mé snahy o to, podívat se na věc i očima dítěte s ADHD, …..  vše je zbytečné, cítím se vyčerpaná. Kdyby byl povolen trest smrti, už bychom stáli na hranici, napadá mě. Vzdávám to, alespoň pro tento okamžik. Nechám se ‚kamenovat‘ a čekám, až mě ‚propustí‘.

„Kde je vlastně Štěpova asistentka, proč není tomuto jednání přítomna?“ ptám se ještě. „Ta si musela vzít dovolenou, byla u lékaře a má na nohách velké modřiny“ dostává se mi, pro mě trošku zvláštní, odpovědi.

V hlavě se mi točí kolečka na plné obrátky, mám tisíce otázek ….  Co teď? Co je nejlepší řešení? Co se dělá v takové situaci? Kam se mám obrátit? Kdo mi poradí, pomůže? Co bude s mým dítětem? Co bude s námi ….. ?

Psychický nátlak v ředitelně byl tak silný, že místnost opouštím s vědomím, že jsem matkou přinejmenším lidské zrůdy, vyvrhele lidstva a že asi brzy omdlím. To ale nemůžu, do konce pracovní doby je ještě několik hodin a pak ….

„Jsi na něj moc měkká, měla bys ho občas seřezat“, přichází další nášup, tentokrát už v mém kabinetě, od třídní učitelky, speciální pedagožky. Nevím proč, ale v hlavě mi náhle naskočil citát pana Wericha: „Pánové a dámy, s blbejma nikdy nediskutujte. Jednak je to ztráta času, a jednak jim tím prokazujete laskavost, že je berete na vědomí.“

Paní učitelka o poruchách chování neví vůbec nic, to je mi jasné. „Seřezat takové dítě, je kontraproduktivní. Ukazovat mu, že problémy se řeší násilím a agresí, je nevýchovné, obzvlášť u dítěte s jeho diagnózou“, snažím se ještě naposledy o vysvětlení, i když vím, že zbytečně. Ano, pane Werichu, JE to ztráta času.

Krizová situace, psychiatrička nás přijímá ihned. Po dlouhém jednání jsme se shodly, že nejlepším řešením bude hospitalizace v nemocnici. Žádné SVP, ani jiný výchovný ústav prý nepřipadá v úvahu. Láme mi to srdce, ale nezbývá, než souhlasit, v dané situaci je to nejlepší řešení. Alespoň se vyloučí, nebo potvrdí dlouhodobé podezření na AS. Paní doktorka nedoporučuje, aby se Štěpán v této situaci do školy vracel, nechává nás tedy doma.

Čas využívám k hledání vhodného psychiatrického oddělení. Jako první mě napadají Bohnice. Nedávno jsem byla na konferenci o ADHD, kde přednášel i primář Dětského oddělení v Bohnicích. Jeho přednáška se mi velmi líbila, Štěpa by byl tedy v dobrých rukách. „Bohužel, my se tady specializujeme na teenagery, takže umístit tak malé dítě k nám nedoporučuji“, odmítá mě záhy pan primář. Dobře, nevzdávám se, hledám dál. Další pražská nemocnice: „Bere léky?“ „Ano, bere,“ vyjmenuji seznam léků, které užívá. „ A proč bere tohle, proč nebere tamto?“ „No, to já nevím, nejsem psychiatr, jsem matka.“ „Tak my mu je tady vysadíme, bude mít vojnu, oni se ti kluci tady srovnaj.“ Aha, tak si tam rovnejte jiné kluky, mého ne.

Hledám dál. „My jsme plní, nemáme volná místa.“

Cítím se jako v pekle a poprvé ve svém životě jsem schopná pochopit lidi, kteří si sednou na koleje. Přesně vím, jak se asi cítí. Naštěstí nepatřím k těm, kdo se jen tak vzdává a to i přesto, že situace, ve které se nacházíme se mi zdá být momentálně neřešitelná. Škola Štěpu nechce, jejich jednání bylo ponižující a urážlivé, pomoc tedy čekat nemohu, spíše naopak. Vhodnou nemocnici najít zatím nemůžu, radu mi nikdo neposkytne, v PPP poradit také neumí. Jak s se žije v takové situaci? Kam s ním? 

„Ano, my bychom ho přijmout mohli, ale až po Vánocích, pokud chcete čekat,“ dostává se mi konečně kladné a milé odpovědi, když se dovolám do FN v Motole.

Pocity, které se ve mně mísí, jsou koktejlem radosti z toho, že jsem konečně uspěla a smutkem z toho, že můj malý syn bude muset na několik týdnů do nemocnice, kde bude sám, bez nás. Z mého pohledu naprosto zbytečně, ale škola na tom trvá.

Prožíváme nejsmutnější Vánoce, kdy naše radost a pocity štěstí jsou pouhou přetvářkou. Maskou, kterou jsme si nasadili, abychom nepokazili svátky rodině a hlavně Štěpánkovi.

Začíná příprava na Štěpův pobyt někde …. Někde, kde nebude máma, táta, bráškové, babička …… Někde, kde jsou jen cizí lidé v lékařských stejnokrojích, cizí děti, cizí postel, žádná láska, žádné mazlení.  Štěpánek to nechápe, vůbec nerozumí tomu, PROČ musí odjet z domova, proč nemůže bydlet pořád s námi.

 V autě je napětí, které by se opravdu dalo krájet. Štěpánek se ke mně tiskne, sedím s ním vzadu, abychom si užili poslední společné chvilky, na dlouhou dobu. „Maminko, vrátíme se, já chci jet domů, nechci tam,“ prolomí hrobové ticho Štěpa.

Proč je nemocnice pro děti tak ponurá? Proč mám při pohledu na šedivou budovu ještě stísněnější pocit, než dosud? Čas se tady zastavil v padesátých letech minulého století. Tady mám nechat své malé dítě?

Štěpa odevzdaně sedí na posteli, která mu byla přidělena a mlčí. Když opustíme pokoj, vyběhne za námi. „Tati,“ řekne potichu, další slovíčka mu očividně zůstala viset v krku, nemůže mluvit. Ještě chvilku, ještě chvilku, než mu zmizím z dohledu, pak se mi podlomí kolena a uvolní se mé dosud zadržované emoce. Propukám v hysterický pláč, manžel chytá moje padající tělo. Tohle škole nikdy neodpustím. Určitě se všecko dalo řešit jinak, stačilo chtít. To, co se ve skutečnosti ve třídě stalo, se už nikdy nedozvíme. Štěpánek ví, že udělal něco špatně, ale neví si s tím dost dobře rady. Na dotazy odpovídá „já nevím,“ nebo „já si nepamatuji“. A škola, ta nám pravdu neřekne.

Štěpánek nakonec strávil v Motole čtyři týdny. Při jeho propouštění nám ošetřující lékařka řekla, že vlastně neví, proč jsme jim ho tam dali, že jeho problémy se při dobrém pedagogickém vedení dají velmi snadno řešit. 

Paní učitelce se čtyři týdny zdály málo, má prý zjištěno, že tam měl být déle. Velmi si vážíme její přejícnosti, ale my jsme skromnější, čtyři týdny nám opravdu stačily. 

--------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Je až děsivé, jak jednoduché by mohlo být, zasáhnout do osudu jednoho dítěte, jedné rodiny, a ze dne na den jim převrátit jejich životy vzhůru nohama, nemyslíte? 

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vánoce s hádětem

Pokud Vás zajímá, jak vypadá předvánoční čas s mým hádětem, 'nalistujte si' fejeton v magazínu ATYP: 

                      http://www.atypmagazin.cz/2016/12/17/fejeton-vanoce-s-hadetem/

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Vzniká nový magazín:

             https://www.hithit.com/cs/project/3020/magazin-atyp-pro-lidi-s-jinakosti-a-jejich-okoli

----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Začal nám listopad a mně je zima. Stále častěji se ve vzpomínkách vracím o pár měsíců zpět, kdy jsem se vyhřívala pod zářivými slunečními paprsky. Že jste na tom podobně? Tak na co čekáme?
Letíme k moři. Jen tedy, společnost nám tentokrát bude dělat jeden osmiletý hyperaktivec. Pokud máte odvahu, přidejte se k nám, o zábavu je postaráno.

Hlavně klidnou dovolenou …

Milé přítelkyně, můžete mi závidět, z dovolené jsem totiž si přivezla něco, po čem touží téměř každá z nás. Tedy, vlastně nepřivezla … , ale  … pěkně popořádku. 

Mít hyperaktivní dítěte je očistec, to je asi leckomu jasné. Když se k hyperaktivitě přidruží ještě pár poruch, je slovo očistec naprosto nedostačující, ale žádné jiné, které by ho předčilo, mě zrovna nenapadá. 

Pro představu, zkuste smíchat hyperaktivitu s opozičním vzdorem, šmrncněte to emoční labilitou a místo šlehačky nazdobte negativismem. Že vám to nějak nejde? Nevadí, výsledek vám prozradím. Vyjde vám stále poskakující, 

Tak něco takového máme již pár let doma a ať děláme, co děláme, naše dítě není nikdy s ničím spokojené. 

Trávit dovolenou s takovým prudičem, vás chtě-nechtě donutí, vyždímat ze sebe maximum, aby i ta vaše dovolená, byla alespoň trošku klidná, pěkná, a abyste byli spokojení všichni, včetně toho neustále nas…pruženého mláděte. 

Jistě, máte pravdu, JE to vyčerpávající. 

„Honem, vybalte ty kufry, musíme rychle k moři!“ „Už je devět hodin, pudém?“ 

Nová mánie mého syna je čas. Nikdy ho nikdo neučil znát hodiny, přesto je již nějakou dobu ovládá a od té doby nás nesmyslně honí ještě o poznání víc, než dřív. Dostihy, ve které se dovolená rázem promění, doprovází ještě oblíbeným slovem „pudém?“  Kam !?! To je jedno, hlavně, že „pudém“ zase někam jinam, než se právě nacházíme. Jsme-li na pláži, chce k tobogánům, jsme-li u tobogánů, chce k hotelovému bazénu, jsme-li u bazénu, chce do jídelny, když jsme v jídelně, chce na pokoj ….. atd. 

Donekonečna trpělivě vysvětlujeme, že času máme dost, jsme přeci na dovolené a určitě, opravdu určitě, stihneme vše, po čem jeho srdce prahne. To, po čem prahnou naše srdce, není v tuto chvíli vůbec podstatné, chceme přeci klidnou dovolenou.

Poskakující dítko nám sice vše odkývne (pochopitelně s bručícím doprovodem), na znamení, že on to přeci dobře chápe a v zápětí pronese: „Už je 17.40, co budeme dělat po večeři?“ 

Po jídelně kmitá rychlostí blesku a nakonec si ke stolu donese poloprázdný talíř, na kterém se smutně choulí několik kousků suchých těstovin. Nic jiného ho nezaujalo, ale hlavně, u jiných jídel se vytváří fronty a on přeci nemůže čekat, čekání zdržuje. 

Zhltne svojí „porci“, doběhne celé rodině pro něco k pití, mamince donese čokoládovou zmrzlinu … hlavně šup, šup, nezdržovat, pudém. 

Vydáme se tedy na prohlídku okolí.

„Jééé, molo!“ vykřikne nadšeně Štěpa a řítí se na prkna nad mořem. Už jen slovo 

Další, z mánií našeho „hada“ je nakupování. Je naprosto lhostejné CO, hlavně něco. 

Tak tady má opravdu příležitost. Mé srdce krvácí, chtěla jsem šatičky a kabelku a …

no, nevadí, hlavně klidnou dovolenou. 

Wow, mamí, tady mají „majnkrafťáky“ … a želvy Ninja, …a taxíka … a tohle letadlo, to bych fakt potřeboval …“

Po snídani tedy vyrážíme do ráje vodních kaskadérů. Štěpa odkopne pantofle a je v trapu. 
Za minutku už na nás mává z toho nejdelšího tobogánu, absolvuje několik jízd, ale protože nesnese pohled na rodiče, kteří jen tak nečinně a v klidu leží na lehátku, přiběhne škemrat: „Mamí, pojď taky, prosím“, vrhne na mě psí oči. Nedá se říct, že bych byla příznivcem adrenalinové zábavy, té mám mimochodem během roku se Štěpou víc než dost, ale když tak pěkně prosí … . Chceme přeci klidnou dovolenou. 

Vybírám tu nejkratší, nejširší a dle mého úsudku nejbezpečnější klouzačku a za bujarého nadšení svého výjimečně se usmívajícího synka svištím dolů. 

„Dobrý“, pronesu spokojeně po přistání do ledové vody, ale tam již není nikdo, kdo by ocenil můj odvážný výkon, jelikož Štěpán právě objevil další atrakce. Vyběhne do věže, která končí kdesi mezi mraky, skočí na klouzačku a do pidi bazénku ho vyplivne jakási žlutá nádrž, připomínající chladící věže mělnické elektrárny.  „Tak na tohle mě nedostaneš, jsem hrůzou polomrtvá, už jen, když to vidím.“ 

„A co tohle?“, ukáže na maxi – obr vanu, ve které se plácají lidi v obr nafukovacích kruzích. „Ne!“ Jeho pohled posmutní, pusa se našpulí … Koukám na borce, kteří právě absolvovali jízdu smrti, vypadají spokojení, ba dokonce nadšení. „Tak jo, ale jen jednou,“ vypadne ze mě slib, kterého lituji dřív, než ho dořeknu (hlavně klidnou dovolenou). 

Pepíno vytřeští oči, „Zbláznila ses? Ty na to jdeš?“ 

Není cesty zpět, když něco řeknu, tak to platí. „Jasně“, odpovídám s hranou statečností. Štěpa se rozzáří. Popadnu tedy nafukovací dvojkruh a už šplháme do věže. Chvíli trvá, než se do kruhu správně a pohodlně usadíme, znuděná obsluha do nás kopne a …  AU! … jsme dole. 

Své pocity jsem ani nestačila vnímat. Vydrápu se z maxi kruhu a nechápu nadšení svých předjezdců. Cítím bolest a tak po svém „AU“ začínám pátrat. Hlavu, ruce, nohy, dítě … všecko mám a zdá se, že i v celku. Pátrám dál. Plavky! Mé krásné plavky, jsou děravé, a to přesně … TAM.

Mému drahému začínají cukat koutky. Jsem naštvaná, ale jeho smích je nakažlivý, za chvilku se řehtáme oba. Jenže, plavky mě přeci nebolí, začínám se tedy opět pídit po příčině svého bolestného výkřiku. To už se ale Pepíno mlátí smíchy. 

Drahé kamarádky, zde je prostor ke slibované závisti. Odvážím si sice z dovolené domů svá obvyklá    3 kg navíc, ale nechala jsem zde značný kus své prodloužené části zad. Myslím přesně tu, která se většinou sluníčku nevystavuje. No holky, není to báječné?

Hlavně klidnou dovolenou.

PS: Zcela vážně si pohrávám s myšlenkou, že tuto „kůru“ doporučím Ewě Farné, aby neměla boky jako skříň. 
PPS: Bolestné je štědré, ty kabelky si nakonec odvážím dvě. 


----------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

Postřehy z konference

 Asi jako každý z vás, tak i já nemám pouze veselé a vtipné prožívání svého života.

I kolem mě se dějí věci, které se mi nelíbí, které mě trápí, které bych raději neviděla, neslyšela, neprožila, změnila. To je asi 

À 

V posledních několika letech se poměrně často setkávám s otázkou na tzv. 

Mám dítě s psychiatrickou diagnózou. NO A CO?

Moje dítě si svojí diagnózu nevybralo, ani my, jeho rodiče, jsme mu jí nevybrali a nikomu z nás se s ní nežije zrovna dobře. I přes to, dokážeme být šťastní a žít život tak, jak se nám líbí. Právě proto se stále pozastavuji nad konstatováním typu „On není normální“, případně nad otázkou, zda je normální.

A protože je můj syn dítě školou povinné,

Pouze jeho chování, se díky jeho hendikepu, liší od chování zdravých dětí.

Např. na začátku tohoto školního roku můj syn nevěděl, že na výtvarnou výchovu budou mít jinou paní učitelku, než měli v první třídě. Nikdo mu to neřekl, nikdo ho na to nepřipravil a náhle přišla do třídy paní učitelka, kterou neznal. Zdravé, tzv. „normální“ děti se bez problémů přizpůsobí.

Podobný scénář nastává, když je unavený, myslím psychicky unavený. Unavit Štěpánka fyzicky, je téměř nemožné, ale psychicky unavený bývá často už po druhé vyučovací hodině. Mozek opět vyhodnotí situaci – už nemůžu, nechte mě být.

To, ale ve škole nejde, musí přece pracovat, jako ostatní děti. A je to tady …. lítá všecko, co peří nemá – penál, tužky, učebnice, židle, lavice a bohužel i vulgarismy.

Ve školní jídelně se také umí dobře předvést. Většinou za to může fronta, kterou nesnáší 
(on totiž k smrti nerad čeká), nebo někdo předbíhá, nebo má jiný oběd, než na jaký má chuť, nebo je tam prostě jen moc lidí …. A je tu scéna – leží na zemi, ječí, volá maminku, nadává, i sprostě.     Nevím, proč to dělá. Věřte mi, nebo ne, ale my mu doma opravdu nedáváme lekce vulgarit. On v tu chvíli prostě musí, potřebuje ventil. (Tenhle fakt, ale pochopí jen málokdo, popravdě, téměř nikdo.)

Ó ta senzace, už zase ten Štěpán dělá scénu. Je tedy potřeba probrat jeho nenormálnost, protože on prostě není normální.

Normální asi nebude ani to, že ve svých osmi letech vezme do ruky kladivo, hřebíky a vodováhu a přesně si vyměří, kam který hřebík zatluče. Pokud se náhodou netrefí, popadne kleště, hřebík vytáhne   a jede se nanovo. Když pak o zatloukání hřebíků vypráví, máte pocit, že mluvíte se stavebním inženýrem.

Také, úplně 

Když si večer odcházím zabruslit, stojí Štěpa na balkoně a úplně 

Tak mě slovo „NORMÁLNÍ“ provází již několik let.

normální = běžný, obvyklý, pravidelný, 

Před několika dny jsem absolvovala přednášku o aspergerově syndromu. Do učebny vpochodoval asi čtyřicetiletý „sympaťák“, kterého byla hned plná místnost. Během přednášky se nám svěřil: „Jsem ADHD jako prase. Na mé ZŠ všem učitelkám ještě dnes vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když jen zaslechnou mé jméno. Choval jsem se jako hovado, válel jsem se po zemi, řval jsem, že je zabiju, sprostě jim nadával….“ 

Okamžitě si mě získal, byl tolik podobný mému synovi. 

Základku přetrpěl a dnes je

to vysokoškolsky vzdělaný, milý a empatický člověk. Bezpochyby si je vědom toho, že nemůže řvát na lidi, že je zabije a také ví, že se nemá válet vzteky po zemi.

A hlavně, je to člověk, který se snaží pomoci dětem, které to potřebují, dětem, které jsou jiné než 

 „Co je podle tebe 

Tak tomu říkám vyznamenání (upřímně, trošku jsem se bála, že odpoví kladně).

A já, i přes všecky ty trable, starosti, scénky  a 

PS: Protože mě pojem NORMÁLNÍ opravdu pohltil, požádala jsem tentokrát o spolupráci studenty prvního ročníku SŠ obalové techniky, obor informatika a položila jsem jim otázku
                

               Zde je 10 nejčastějších odpovědí:

        -

        -

        -

        -

        -

        -
-       

        -

        -

        -

           A ještě dvě bonusové odpovědi:

        -

        -

Ano, 16ti letí studenti vědí, že pojem „normální“ znamená pro každého z nás něco jiného 
a že normální, je prostě žít.

To, co je normální, neznamená hned špatné, stejně tak to, co normální není.

Tímto bych chtěla celé třídě poděkovat za ochotu a paní učitelce na Občanskou nauku za spolupráci a prostor, který mi poskytla. Děkuji, jste