sobota 22. července 2017

Rande s .....




   

     „Pomerančový džus!“
„Co?“ Otevírám líně jedno oko, pak i druhé, sahám po mobilu … 4:52!!! Štěpa zase mluví ze spaní. Copak se mu asi zdá? Otočí se na druhý bok a dál pravidelně odfukuje. Mně už se ale spát nechce, mé smysly začínají vnímat zvuky moře narážejícího na pobřeží. Uvědomuji si, že dnes je hlučnější než jindy, to už se mě asi nemůže dočkat. Potichu se zvedám, popadnu Pepínův nový foťák, z věšáku i jeho mikinu (svojí tady nemám, na co taky mikinu na dovolenou u moře?) a v pyžamu mířím na pláž. Ještě osušky, když už tam jdu, zaberu „VIP“ lehátka.

    Chvilku váhám. Nejsem cvok, courat v pět ráno po pláži? Ale co, spát můžu doma, pohled na komíny štětské papírny mě v 5 hodin ráno z postele zaručeně nedostane. Cestou na pláž potkávám osamělého běžce se sluchátky v uších. Pravděpodobně si o mně myslí totéž, co já o něm. Vyměňujeme si chápající úsměvy.

    Moře je dnes opravdu velmi vášnivé, takhle řádit jsem ho tu ještě nezažila. Hodím osušky na lehátka, usadím se a rozespale sleduji tu divočinu. Fascinuje mě to. Nachystám si foťáček a čekám na tu nejlepší, největší a nejkrásnější vlnu. Je to přesně TAHLE! A tahle taky…a támhleta …. Běhám po pláži, vlny se mnou laškují, něžně laskají mé nohy, střídavě je obalují pískem a chaluhami, nebo jen tak omílají slanou vodou… tančíme spolu ve větru… cvak, cvak, cvak … 

    Přímo přede mě moře vyplavilo shluk škeblí, (ví, jak mě okouzlit) – nádhera – cvak, racek – cvak, další vlna, zaručeně ta pravá – cvak, milenci na molu (kde se tam vzali?) – cvak, v dálce pluje loď (ááách, jak romantické) – cvak,     vlna - cvak, racek – cvak, mušle - cvak, cvak, cvak…..             To už ležím v písku, svět okolo nevnímám,… vychutnávám kouzlo okamžiku a snažím se ho zachytit. Slyším, jak se ve vlnách „melou“ kameny, voda divoce cáká … na mně, na foťák …

    Kdyby nás takhle načapal můj muž, asi by mě ‚zabil‘. Společně se mnou se tady, v písku, mezi šutry, pouhých pár centimetrů od místa, kde se rozlila ta nejdivočejší vlna, válí jeho vymazlený černý Canon.  Vyprávět mu to ovšem nebudu, je to naše tajemství.

    Procházím se, vítr si pohrává s mými vlasy, pozoruji vlny narážející na břeh a vnímám každý jejich dotek. Voda se rozlévá po celé pláži, převrací písek, vyplavuje mušle a kameny, a zase si je rychle bere zpět. Napadá mě, že stejné je to s mými myšlenkami. Mozek je vyplaví, převrátí a zase je vezme zpět, jako by nechtěl, abych se o ně s kýmkoli dělila. Prostě si je srovná sám, tak jako si moře srovná své kameny, mušle, zrníčka písku…..

    Za kopcem se vyhouplo sluníčko a hladina se rázem rozzářila jako zrcadlo. Chápu, svádí mě. Sundávám mikinu a… už, už bych podlehla … jenže, pláž je plná lidí. Rychle kouknu na mobil, je téměř 7 hodin. Dvě hodiny jen my dva. Já a moře. Studí mě nohy a mé hladové břicho se začíná hlasitě ozývat. Konec randění, přijdu později, slibuji. Vracím se do hotelu … poslední „polibek“ - cvak.

    „Mám asi milion nádherných fotek“, halekám hned na prahu pokoje. Za jak romantických a zároveň dramatických okolností vznikly, taktně zamlčím.
„To je fajn, jen doufám, že jsi neutopila foťák!“  
😉
PSSST !!! 


sobota 8. července 2017

Maruška je prYma učitelka

  
    „Vy jste mi sem přivedla úplně jiného Štěpána,“ překvapeně mě osloví dětská psychiatrička po té, co nakoukne do čekárny ze svého ‚pokojíčku‘, kde si asi 30 minut povídala se Štěpou. Když se uvelebím v křesle proti ní, pokračuje: „Já ho vůbec nepoznávám. Dnes jsme si báječně popovídali, což je pro mě novinka. Opravdu se mnou mluvil, nevzteká se mi tu, nehopsá po křesle, nebručí, není v křeči, je uvolněný, milý, krásně mluví o paní učitelce. Říká, že ‚Maruška je prima učitelka‘ a ve škole se mu líbí,“ stručně zhodnotí paní doktorka průběh rozhovoru se Štěpou, který sedí vedle mě a točí si se spinerem. Ano, Maruška je prYma učitelka, s úsměvem jsem si vzpomněla na Štěpánkovu malůvku před několika týdny.


    A protože je konec školního roku a my máme za sebou 6 měsíců v nové škole a v novém (přechodném) domově, můžeme si dovolit lehce bilancovat.  
 
    „Když jsem poprvé vstoupila do školy, kterou jsme pro našeho syna vybrali, nevěřila jsem vlastním očím,“ vyprávím teď paní doktorce já. „Tahle pražská škola vypadá trošku jako Bohem zapomenutá školička kdesi v zapadlé horské vesničce. Třídy jsou maličké, na katedře učitelky nestojí počítač, zelená tabule je na kolečkách a zdobí jí retro magnetky ve tvaru ovoce. Velká francouzská okna v dřevěných rámech pokrývají téměř celou jednu stěnu a poskytují uklidňující výhled do školní zahrady. Děti jsou tu hlučné, většina z nich si nese diagnózu spojenou s poruchou chování (ADHD, ADD, AS apod.), ale paní učitelky jsou milé a usměvavé a to i přes to, že nemají ve třídě interaktivní tabuli, nemají každá svůj kabinet a v něm svůj PC. Jediným jejich zázemím je maličká sborovna, ve které se všecky scházejí. Když skončí vyučování, ve třídách se místo učitelek objeví vychovatelky a škola se přemění v družinu.“ Odmlčím se a kroutím hlavou, protože jsem opravdu dlouho nechápala, jak to může fungovat. Jak lze bez vymožeností 21. stol. zvládat celou školu dětí s poruchami chování?

    Je to jednoduché. Vše je o lidech. Paní ředitelka, paní zástupkyně, paní učitelky, asistentky i vychovatelky jsou milé dámy, které jsou v problematice dětí trpících poruchami chování velmi erudované. Možná na této škole neinvestují tolik prostředků do materiálního zajištění, moderních vymožeností a luxusního vybavení školy, ale určitě zde opravdu hodně investují do vzdělanosti svých pedagogů, do upevňování mezilidských vztahů, do chápajícího přístupu ke svým žáčkům a jejich rodinám. Jednání s paní učitelkou není stresující záležitostí, rodič zde není v pozici ‚školáčka‘, kterého je potřeba vytahat za uši, zašlapat do země a rozmáznout jako obtížný hmyz, ba právě naopak. Zde jedná rovný s rovným a vás tak zaplaví pocit, že se bavíte s kamarádkou. Nikdo nikoho neosočuje, neuráží a neposílá do ústavu. Nikdo nehodnotí, jestli je dítě normální a jestli vy jste dobrá matka.  

    "Byla bych neupřímná sama k sobě, kdybych tvrdila, že za půl roku v nové škole Štěpa neměl záchvat. Měl," přiznávám dobrovolně paní doktorce. "Každý jeho záchvat špatně nesu a některé z nich i zoufalstvím obrečím." Společně proto spočítáme v komunikačním sešitě „červeňáky,“ kteří téměř vždy symbolizují Štěpánův proběhnutý záchvat. „Červeňáci“ jsou tím nejhorším stupněm v systému denního hodnocení chování žáků, naproti tomu „zeleňáci“ znamenají, že ten den žáček zvládl SUPER. Napočítáme jich 10 – červeňáků.  „Fakt 10?“ divím se. „Za půl roku? Tenhle počet by v bývalé škole hravě zvládl za tři týdny. Možná i dřív a to byl medikovaný, teď není. Jak je to možné?“ Vlastně, je mi jasné, jak je to možné a přesně o tohle nám šlo - snížit frekvenci Štěpánových výbuchů a žít alespoň trošku v klidu a bez stresu – a to se povedlo. Štěpův komunikační sešítek ovládli zeleňáci.

    Došli jsme tak v ordinaci k naprosto zjevnému závěru. Změna, kterou jsme prošli, nebyla úplně jednoduchá, ale přinesla své ovoce. Opustili jsme to, co máme rádi – náš byt, zahrádku, přátele, ale především naše starší děti (jsou sice již dospělí, ale pro Štěpu jsou to pořád prima bráškové) a zbytek rodiny - prostě náš domov. Opustili jsme i naše zaměstnání. Pronajali jsme v Praze byt, koupili do něj postel a vrhli se do neznáma. Zpočátku jsme spali ve spacáku, domácí úkoly psal Štěpa na konferenčním stolečku v poloze klečmo a když jsme chtěli uvařit, museli jsme nejprve zajet do nákupáku a koupit si hrnec a vařečku. (Zvláštní pocit, když je člověk zvyklý na kompletně vybavenou domácnost a najednou nemá v šuplíku ani cedník.) Domů jezdíme na víkendy a prázdniny. To vše neděláme proto, že by to byl náš sen a naše touha, neděláme to pro naší kariéru, dokonce ani proto, že by to vyžadovala Štěpánkova diagnóza ADHD a přidružené poruchy.  Je to proto, že jsme se setkali s nepochopením, odsouzením a pohrdáním. Na malém městě inkluze stále nefunguje a tak jsme si vyzkoušeli, jak 'chutná' sociální vyloučení. Co bylo, jsme nechali za sebou a šli o dům (no, vlastně o město) dál. Vyplatilo se, zatím. Dobře si uvědomujeme, že rozhodně nemáme vyhráno. Před námi je puberta, která bude dle psychiatričky velmi těžká a hlavně zlomová. Několik krušných let nás tak jistě ještě čeká a nám nezbývá než doufat, že se ‚zlomí‘ na tu lepší stranu. To ale budeme řešit, až to přijde.

    Pojem DOMOV pro nás náhle nabral zcela jiný význam.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Paní učitelka si prý „své“ děti nechá ještě minimálně příští rok. Má spousty nápadů a už teď vymýšlí „jak by se ‚to‘ dalo a co by ještě šlo ….“.
Zkrátka, Maruška je prYma učitelka. 💓