Svátky klidu

   

    Opět je tu období tradic. Jejich dodržování nám dává určitý pocit jistoty, kdy se můžeme spolehnout na očekávané.  Když jde o tradici, víme, že tak to prostě bude.

    Co se týká Velikonoc, máme my, Češi, jasno. Holky naklidí a jarně nazdobí byt, vyčistí okna, upečou beránka, mazanec a velikonoční perníčky, uvaří a obarví vajíčka, připraví chlebíčky, natrhají čerstvé jarní kopřivy, ze kterých upečou nádivku, nachystají občerstvení pro koledníky a postarají se i o jejich pravidelný pitný režim. Za tuto péči je čeká odměna ve formě jelit. Na zadku, ne v žaludku. Kluci upletou (čti koupí) pomlázku z vrbového proutí, se kterou pak o velikonoční pondělí vymrskají každou holku, která jim připravila všecky ty laskominy, a zmrskají sebe. Tyhle tradice jsou jasné a v podstatě se po mnoho generací téměř nemění.

    Jsou ale tradice, které se dodržují tak nějak, pouze v rodinném kruhu. Tradice rodinné. Měly by být radostí ze společně stráveného času a hromaděním společných zážitků. I my takovou rodinnou tradici máme. Je ovšem radostí trošku opačnou, tedy z času, který, zcela výjimečně, společně netrávíme a společné zážitky tak, logicky, nehromadíme. Ba právě naopak.

    Naše rodinná tradice vznikla asi před šesti lety, kdy si v době Velikonoc, poprvé můj bratr půjčil našeho nejmladšího syna a odjel s ním ke kamarádce na chalupu. Pocity jsme měli smíšené. Manžel to nesl statečně, já se ale psychicky hroutila při představě, že tradiční jarní svátky budeme trávit zcela netradičně - odděleně. Skutečnost ovšem předčila očekávání. Sice jsem napekla beránka (vlastně dva, aby si Štěpánek mohl jednoho vzít s sebou, když bude chudák celé Velikonoce bez maminky), obarvila jsem vejce, uklidila jsem byt, udělala výzdobu, připravila občerstvení a … A pak jsem si báječně užila opravdové svátky klidu. (Žádné Vánoce, Velikonoce jsou ty TOP svátky).  Ráno nás nikdo netahal z postele v půl 6., nemlátil do mě pomlázkou a neječel "Hody, hody doprovody, já chci něco dobrýho!" Měli jsme konečně po letech možnost navštívit zase nějaký zámek (s hyperaktivním dítětem je tahle radost na dost dlouho tabu), večer jsme šli na večeři do restaurace a nechvátali jsme domů jen proto, že malý musí brzy do postele … o hlídání jsme měli postaráno. Od té doby se této tradice zarputile držím, a za žádných okolností se jí nehodlám vzdát. Pro jistotu se už o Vánocích ujišťuji, zda bráška počítá s Velikonocemi.   

    Letos poprvé jsem nestihla napéct beránky. Nevadí, koupím, myslela jsem si. Ouha, omyl! V Praze, před Velikonocemi chci beránka? V každém obchodě, do kterého jsem vešla, prodavačky kroutily odmítavě hlavou. Berani došli.

    Tradice jsou zkrátka tradice, beránka chce každý.

    Dle mých informací, má ten 'náš' beránek, pečený z těsta, symbolizovat beránka obětního. Můžu být tedy spokojená, obětovala jsem představu Velikonoc s beránkem na stole. Vlastně, vždyť my stejně nebudeme doma. Možná se rodí další rodinná tradice, každé Velikonoce obětujeme beránka. 

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Moje maminka také měla jednu svojí velikonoční tradici. Vždy o Velikonoční neděli uklízela vánoční stromeček. 

Přeji Vám všem, tradičně, veselé Velikonoce. Prožijte svátky jara s těmi, které máte nejraději a užijte si tradice, ať už jsou národní, nebo jen Vaše, rodinné. 😉