sobota 29. dubna 2017

Mé ztráty a nálezy

    

Stále něco zapomínám, ztrácím a pak pochopitelně hledám a občas i úspěšně nalézám.
  


    Když mi bylo asi 13 let, zapomněla jsem na koupališti svého osmiletého bratra. Upomněla mě až dobře mířená facka mé maminky, kterou provázel výkřik „Kde máš Petříčka?!“ Petříček byl malý zákeřňák, už dávno seděl v obýváku na gauči a se škodolibým úsměvem popíjel kakao a ládoval se palačinkami.

    Dítě jsem pak ve svém životě zapomněla ještě jednou. Tentokrát to už bylo mé vlastní dítě.         V době krátce po sametové revoluci, nebylo obvyklé jezdit s kočárkem po obchodě, kočárek i s dítětem se jednoduše ‚zaparkoval‘ před samoobsluhou (dnes nemyslitelné). Když jsem se, ověšená taškami, vracela domů z nákupu, hlodal mě zvláštní pocit: ‚Něco mi chybí, na něco jsem zapomněla.‘ Bydleli jsme tenkrát na opačném konci města, než byl jediný slušný obchod široko daleko, a tak jsem měla dostatek času přemýšlet. A pak, těsně před domem mi to došlo. KOČÁREK! (Kubí, promiň.) Sousedka posbírala nákup, který mi vypadl z rukou, a já vytvořila světový rekord v běhu na trase od domu k sámošce. Byl tam! Uf! Děkuji osudu, že můj opuštěný kočárek unikl bystrému oku tehdejší iniciativní 'domobrany' v uniformovaných šátcích a zástěrách a já tak neskončila v poutech naší Veřejné Bezpečnosti (vy,narození po roce 1991, čtěte Policie). Přiběhnout odkudsi k samoobsluze, drapnout zaparkovaný kočárek a prchat s ním pryč vypadá, uznejte, přinejmenším trošku podezřele. Můj pocit provinění přehlušila záplava naprosto nezvladatelných emocí, jako je láska a štěstí. Ještě tu noc jsem Kubíčkovi upletla nový svetřík. Ano, tenkrát se pletlo a já cvakala jehlicemi až do rána, abych svůj hřích odčinila.

    Zapomínání dětí, a to kdekoliv, je všeobecně poměrně častý jev. Znám spousty případů, kdy rodiče zapomněli své dítě např. ve školce, školní družině, nebo v hracím koutku nákupního centra. Já ne. Fakt! Já jsem si je vlastně jen, tak nějak, zapomněla porodit. Všecky tři. Nebýt mého gynekologa, který mě vždy 14 dní po očekávaném termínu násilím nahnal na porodní sál a sestřiček, které si z mého obrovského břicha udělaly trampolínu a se záviděníhodnou vytrvalostí po něm skákaly tak dlouho, dokud malého vetřelce nevypudily, asi bych je nosila do dnes. (Jen pro představu, nejstaršímu je téměř 28 let.)

    Seznam toho, na co zapomínám, nebo co jsem kdy zapomněla či ztratila, by byl nekonečný. Někdy se stane, že se zapomenu najíst. Když si vzpomenu, půlka prasete mi nestačí. Jindy zase zapomenu, že vařím a pak si musíme objednat pizzu. Občas zapomínám přijít na nějakou schůzku, nebo třeba na kosmetiku, či ke kadeřnici (další prostor pro omluvu – Danuško, promiň!!!). Jindy naopak přijdu, ale s dvaceti čtyř hodinovým předstihem. No a výjimečně se stane, že někde zapomenu sebe. Zkrátka, co si nenapíšu, nevím a někdy nevím ani to, co si napíšu.

    Svého času jsem běžně zapomínala a ztrácela peníze, lístky na obědy, deštníky, sešity, brýle, hodinky, kabát, boty, svetry, trika ....... a další druhy oblečení (to jsem ale byla hodně mladá).

    „Jednou někde ztratíš hlavu,“ říkávala mi maminka. Na její slova pochopitelně došlo. Hned několikrát ve svém životě jsem ztratila hlavu. Kupodivu musím říct, že tenhle zvláštní stav mysli a srdce, se mi velmi líbí. Ztratit hlavu znamená, ocitnout se ve stavu beztíže. Když mám ztracenou hlavu, sluníčko je zářivější, tráva zelenější, nebe blankytnější, jaro jarnější, lidé snesitelnější (i ti nesnesitelní), mé štěstí větší, mé problémy i můj zadek naopak menší … a vůbec – svět je veselejší a život krásnější. Když mám ztracenou hlavu, nejím, nespím, nic nedělám, a přesto hravě zvládnu vše, co musím i to, co nemusím. Prostě, něco jako bipolární pacient ve stavu mánie.

    Někdy má člověk ztracenou hlavu tak moc, že chce víc, ale bojí se to říct. A pak velmi rychle hlavu zase najde, ale zato ztratí lásku. I já jsem několikrát ve svém životě ztratila lásku. Některou jsem ztratila ráda a dobrovolně, jiná mi zlomila srdce. Svojí životní lásku, jsem ale nakonec úspěšně našla a zatím neztratila (mám jí podepsanou).

    Jsou tři věci, které hledám pořád , ale ve skutečnosti, jsem je ještě nikdy doopravdy neztratila. Mobil, klíče a brýle. Tak nějak se vždycky najdou. (Teď na 100% vím, že zítra ztratím mobil.)

    Ztratit i najít lze zkrátka cokoliv. Některé ztráty i nálezy jsou vtipné, jiné smutné, ale nic z toho se nestane náhodou. Každá ztráta i každý nález nás má něčemu naučit a někam posunout. Za poslední rok jsem toho ztratila poměrně dost.

    Ztratila jsem chuť ztrácet svůj čas s někým, kdo si ho nezaslouží. Ať už jsou to pokrytci, lháři, či manipulátoři. Ztratila jsem chuť se stále usmívat a chovat se s úctou k někomu, kdo nemá úctu ke mně. Ztratila jsem zájem přesvědčovat lidi o tom, že by se mohli pokusit podívat se na věc i z jiného úhlu pohledu a tím pádem jsem také ztratila chuť se na věci z jiného pohledu dívat já. Mám svůj úhel pohledu a u toho už zůstanu. (Tady trošku machruju, znám se.) Ztratila jsem chuť diskutovat s hlupáky a ignoranty. Vždyť to je ztráta času a ztráta vlastní energie a to jsou ‚věci‘, které ztrácím jen velmi nerada.

    A protože každá mince má dvě strany, a mé ztráty mě většinou poučí a donutí zamyslet se, tak vím, že jsem toho také pochopitelně hodně našla. Vím, že jsem v životě našla lidi a přátele, kterých si velmi vážím. Našla jsem a dělám práci, která mě baví a naplňuje, našla jsem to, o čem jsem přesvědčená, že má smysl. A konečně jsem také našla slovíčka ‚ne‘ a ‚nesouhlasím‘ a našla jsem odvahu je používat. (Se zájmen sleduji ty překvapené pohledy a reakce.)

    Možná, ještě stále nevím, co chci (jsem přeci žena), ale rozhodně vím, co nechci.
Než jsem tohle všecko v sobě našla, ztratila jsem hodně času. Ovšem, když už jsem TO konečně našla, rozhodně si pohlídám, abych to už nikdy neztratila.

Našla jsem sama sebe.
 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Před týdnem jsem ztratila klíčky od auta. Našla jsem je včera, v kapse džínové sukně, kterou jsem na sobě měla naposledy v listopadu. 

PPS: Pořád ztrácím čas čekáním (kolony, tramvaj, metro, čekárny, fronty apod.). S těmito ztrátami si ještě neumím poradit, tak kdybyste měli nějaký nápad … 

PPPS: Jééé, já zapomněla, že mám na plotně guláš !  Nevadí, bude Pizza. 

neděle 16. dubna 2017

Svátky klidu

   

    Opět je tu období tradic. Jejich dodržování nám dává určitý pocit jistoty, kdy se můžeme spolehnout na očekávané.  Když jde o tradici, víme, že tak to prostě bude.

    Co se týká Velikonoc, máme my, Češi, jasno. Holky naklidí a jarně nazdobí byt, vyčistí okna, upečou beránka, mazanec a velikonoční perníčky, uvaří a obarví vajíčka, připraví chlebíčky, natrhají čerstvé jarní kopřivy, ze kterých upečou nádivku, nachystají občerstvení pro koledníky a postarají se i o jejich pravidelný pitný režim. Za tuto péči je čeká odměna ve formě jelit. Na zadku, ne v žaludku. Kluci upletou (čti koupí) pomlázku z vrbového proutí, se kterou pak o velikonoční pondělí vymrskají každou holku, která jim připravila všecky ty laskominy, a zmrskají sebe. Tyhle tradice jsou jasné a v podstatě se po mnoho generací téměř nemění.

    Jsou ale tradice, které se dodržují tak nějak, pouze v rodinném kruhu. Tradice rodinné. Měly by být radostí ze společně stráveného času a hromaděním společných zážitků. I my takovou rodinnou tradici máme. Je ovšem radostí trošku opačnou, tedy z času, který, zcela výjimečně, společně netrávíme a společné zážitky tak, logicky, nehromadíme. Ba právě naopak.

    Naše rodinná tradice vznikla asi před šesti lety, kdy si v době Velikonoc, poprvé můj bratr půjčil našeho nejmladšího syna a odjel s ním ke kamarádce na chalupu. Pocity jsme měli smíšené. Manžel to nesl statečně, já se ale psychicky hroutila při představě, že tradiční jarní svátky budeme trávit zcela netradičně - odděleně. Skutečnost ovšem předčila očekávání. Sice jsem napekla beránka (vlastně dva, aby si Štěpánek mohl jednoho vzít s sebou, když bude chudák celé Velikonoce bez maminky), obarvila jsem vejce, uklidila jsem byt, udělala výzdobu, připravila občerstvení a … A pak jsem si báječně užila opravdové svátky klidu. (Žádné Vánoce, Velikonoce jsou ty TOP svátky).  Ráno nás nikdo netahal z postele v půl 6., nemlátil do mě pomlázkou a neječel "Hody, hody doprovody, já chci něco dobrýho!" Měli jsme konečně po letech možnost navštívit zase nějaký zámek (s hyperaktivním dítětem je tahle radost na dost dlouho tabu), večer jsme šli na večeři do restaurace a nechvátali jsme domů jen proto, že malý musí brzy do postele … o hlídání jsme měli postaráno. Od té doby se této tradice zarputile držím, a za žádných okolností se jí nehodlám vzdát. Pro jistotu se už o Vánocích ujišťuji, zda bráška počítá s Velikonocemi.   

    Letos poprvé jsem nestihla napéct beránky. Nevadí, koupím, myslela jsem si. Ouha, omyl! V Praze, před Velikonocemi chci beránka? V každém obchodě, do kterého jsem vešla, prodavačky kroutily odmítavě hlavou. Berani došli.

    Tradice jsou zkrátka tradice, beránka chce každý.

    Dle mých informací, má ten 'náš' beránek, pečený z těsta, symbolizovat beránka obětního. Můžu být tedy spokojená, obětovala jsem představu Velikonoc s beránkem na stole. Vlastně, vždyť my stejně nebudeme doma. Možná se rodí další rodinná tradice, každé Velikonoce obětujeme beránka. 
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Moje maminka také měla jednu svojí velikonoční tradici. Vždy o Velikonoční neděli uklízela vánoční stromeček. 

Přeji Vám všem, tradičně, veselé Velikonoce. Prožijte svátky jara s těmi, které máte nejraději a užijte si tradice, ať už jsou národní, nebo jen Vaše, rodinné. 😉

sobota 1. dubna 2017

Pražský život


      „Tak, jak si užíváš pražský život?“ slýchám v poslední době velmi často od svých přátel.              Ano, přátelé, užívám si ho.


      Nejvíc si užívám cestování, čekání a čištění našlápnutého 'štěstí'. Buď nějakým dopravním prostředkem jedu, nebo na něj čekám. Ve volných chvílích pak čistím boty.  Nic jiného vlastně ani nestíhám. 

     Užívám si každé ráno cestu do práce. Mám-li štěstí, můžu se, zcela beztrestně, v tramvaji přitulit k voňavému, svalnatému fešákovi a užít si jeho vášnivou náruč. Jenže, takové štěstí jsem zatím ještě neměla, ale neztrácím naději, jednou to přijít musí. Ovšem, každé ráno, se ke mně opravdu někdo ‚přitulí‘. Dnes např. z jedné strany popotahující a posmrkávající mladík, který se večer zapomněl vysprchovat, z druhé strany dáma, co si ráno nestihla vyčistit zuby, ale jisto-jistě si stihla rudě natřít rtíky, které si mimoděk otřela o mou bundu, z třetí strany pán, který má nohy tak velké, že se mu nevejdou na zem a stále mi šlape na nové boty a ze čtvrté strany ledové sklo tramvaje, o něž pro změnu otírám svojí rtěnku já. Někde, tam dole pode mnou, se krčí mé dítě. Vlastně, myslím si, že tam je. Na zastávce před školou vytáhnu z tramvaje právě to dítě, o kterém se domnívám, že je moje a vstrčím ho do dveří školní družiny. Výhodnou polohu školy dokážu vážně ocenit. Vrátka na její pozemek, jsou těsně před zastávkou. Poté, co svěřím jedno z „tramvajových dětí“ do rukou jeho vzdělávacího ústavu, pokračuji v cestě do mého vzdělávacího ústavu. Scénář je velmi podobný, vlastně totožný, liší s pouze v obsazení a době trvání.

    Užívám si přestup na metro. Jakmile mě dav vynese z tramvaje, začnou se mi pod nohama rojit miliony nohou, bot, odhozených čoudících vajglů, flusanců, holubů a jejich černobílých ‚produktů‘. Zatím jsem se nenaučila koukat zároveň před sebe i pod nohy a tak se mi často stává, že do někoho vrazím. Pořád do někoho vrážím. Většinou jsou to ti nešťastníci, kteří ráno nestihli říci svému drahému protějšku, že ho milují a tak mu teď, honem, cestou do práce, musí poslat alespoň zprávu. Nemůžou tedy koukat na cestu, když koukají do mobilu, to je snad jasné, ne? Mám dávat bacha já, když nemobiluju. Na eskalátorech pro změnu nestíhám uskakovat chvátalům, kteří si nevšimli, že se schody pohybují samy (tohle, jsem já už zaznamenala). 

    Dnes mám štěstí, zvládnu se narvat hned do prvního vlaku. Riskuji, že až se dveře metra zavřou, přijdu o kus svého pozadí, ale to mi až tak nevadí, právě naopak.  Odér, jenž se line celým vagonem, ovšem moc pražský není. Spíš venkovský. Dost venkovský. Hodně venkovský. Rozhlížím se a pokouším se vypátrat, kde ten kůň stojí. (Možná to není kůň, možná je to jiné zvířátko.)  Vzhledem k tomu, že vidím pouze lidské hlavy, je mi jasné, že buď někdo v aktovce, místo lejster, pašuje kopku hnoje, nebo … ne, to NEEE!!! Zápach je opravdu velmi intenzivní, raději na následující stanici vystupuji s nadějí, že v příštím vlaku to bude lepší. (Ten smrad se prostě nedá vydržet, a protože si hodlám udržet svojí snídani ve svém žaludku, musím okamžitě vypadnout.) Opět se narvu do davu cestujících, z jedné strany mně prostorově výrazná dáma udělí políček svojí prostorově výraznou kabelkou, z druhé strany mě kdosi přimáčkne batohem na tyč, ale tohle už je pohodička, to se vydržet dá.

    Mám vážně štěstí, do práce doběhnu sice s plícemi až v krku, ale včas a navíc s vědomím, že zítra už je pátek. V pátek je cestování do práce jiné, než během ostatních dnů v týdnu. V pátek MHD cestují pouze školáci, turisti a já. A protože turisti v 7 hod. ráno ještě spí, je všude poloprázdno. Kde je zbytek obyvatel netuším a je mi to fuk. Konečně si užívám pražský život, nelíbám okna tramvaje, neobjímám tyč uprostřed vagonu, nesundávám cizí nohy z těch mých, nemám horkou kávu za mým výstřihem a dokonce sedím. No, není to báječné? Miluji pátky! Miluji páteční pražský život.


    Užívám si i cestu z práce. 
„Na Barrandov? Tramvaj stojí za rohem,“ odpoví na můj
vyděšený dotaz, jak se dostanu domů, jeden z desítek policistů, kteří pobíhají před výstupem z metra a nechtějí dovolit té mé tramvaji dokodrcat se na jedinou zastávku, ke které trefím bez navigace. Vzhledem k tomu, že všude kolem jsou policejní pásky, blikající auta, důležití policisté a chvátající hasiči, tak i já, velmi rychle pochopím, kde je ono „za rohem“. Davem brblajících lidí se proderu ke koloně tramvají, vyberu si tu s odpovídajícím číslem, a protože mám dnes to štěstí, usedám na volnou sedačku. „Nějakej debil nalitej někde pohodí igelitku a ty šašci z toho udělaj hned teroristickej útok,“ slyším za zády naštvaný mužský hlas. Ostatní spolucestující se souhlasně přidávají a tak se během několika minut z tramvaje stává improvizovaný kongresový sál, kde právě rokuje naše nová Bezpečnostní rada státu. Mlčím. Odmítám řešit,     co-kdo-kde pohodil, jsem nesmírně šťastná, že podezřelé zavazadlo nebouchlo zrovinka ve chvíli, kdy jsem se ochomítala v jeho blízkosti. Možná jednou, až budu otrlá Pražačka, budu i já rozumět všem těm pohozeným igelitkám. Zatím jsem ustrašená venkovanka, která by se ještě ráda na svůj „venkovský panelák“ někdy podívala. Diskuse je velmi vášnivá, ani nepostřehnu, že se tramvaj začala zlehka posouvat vpřed. Při běžném provozu trvá cesta z této stanice na tu následující asi 30 vteřin. Momentálně se posouváme už 30 min. a nejsme ani v polovině. Začínám počítat, zda ještě dnes stihnu vyzvednout Štěpu ze školy. Družina má jen do půl šesté a přeci jen, jsou už dvě hodiny. Nastal asi správný čas, vymyslet strategický plán, pro případ nejvyšší nouze. Budu muset zavolat bráchovi na Chodov, nejstaršímu synovi na Žižkov, švagrové do Štětí a pro jistotu i manželovi do Polska. Někdo z nich Štěpu vyzvednout musí. Když se to nepodaří, má dnes večer paní vychovatelka o zábavu postaráno a o jednoho nocležníka víc. (Až mi ho bude zítra vracet, jistě bude plakat lítostí. Kdyby podezřelé zavazadlo bouchlo, mohla by si Štěpu nechat.)

    „Mami, bacha hov..!“ vykřikne Štěpa, když chvátáme domů ověšení nákupními taškami. Pozdě, zase!  Dnes mám prostě štěstí a ten pražský život si zkrátka dokážu užít.

-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Večerní zprávy nás již několikátý den informují o teroristickém útoku v Londýně. 
Tam, bohužel, tolik štěstí, jako jsem měla dnes  já, neměli.