Konec roku je takové zvláštní období. Těšíme se na to, co nás čeká v novém roce a přejeme si, aby začal co možná nejlépe. A tak si dáváme různá předsevzetí a hodnotíme a bilancujeme rok, který právě uplynul. Já si předsevzetí nedávám, nebyla jsem totiž obdařena dostatečně pevnou vůlí, abych je dodržela. Ráda se ale ohlížím za sebe. Něco se mi povedlo, něco méně a něco vůbec. Tak už to bývá. Co se mi povedlo určitě a z čeho mám velkou radost je Písmenkování. Takže, pokud chcete, pojďte se se mnou ohlédnout ...
Na
začátku byla jen tak mimochodem pronesená věta mého muže „Měla by sis založit
blog.“ Znáte to, jedním uchem tam …. Nevím proč, vůbec mě nenapadlo, že to myslí
vážně.
„Líbí
se mi tvé písmenkování,“ reagoval na Fb kamarád.
„Proč
nepíšeš do novin?“ Ptala se mě kámoška po přečtení několika článků …..
Pořád nic, fakt.
Pořád nic, fakt.
A
pak jsem odletěla na dovolenou a potkala tam Hanku. Hanka je šéfredaktorka jednoho
populárního týdeníku.
Žádný
‚pisálek‘ mé výplody nikdy nečetl, a tak jsem jí naprosto neomaleně a drze podstrčila
své čmáranice přímo pod nos. Ještě před pár lety bych si něco takového
nedovolila, ale teď už jsem ve věku, kdy si nemůžu dovolit otálet, takže uznejte,
že bych musela být blázen, kdybych toho setkání nevyužila. Dnes,
po několika měsících, když si tu plážovou vzpomínku vybavím, si říkám, že jsem
byla vážně drzá. Myslím ale, že se z nás staly přítelkyně a tak mi mojí
troufalost už jistě odpustila.
„Měla
bys rozjet projekt ‚BB‘ – Blančin Blog,“ řekla Hanka, když se s nohama zabořenýma
v písku, prokousala několika počmáranými papíry Štěpova sešitu A5. Svůj
červený noťásek jsem s sebou totiž neměla, takže jsem si v pět ráno, čmárala
na balkoně tak trošku jako v pravěku. Prostě propiskou na papír (pokud
jsem se zrovna necourala po pláži).
Teď
už to stálo za úvahu. Kolečka v mé hlavě se samovolně spustila.
No
jo, blog, to se řekne. Nemám žádnou představu, jak by měl vypadat, jak by se
měl jmenovat a hlavně, já nemám nejmenší tušení, jak se takový blog vlastně zakládá.
Jsem počítačový analfabet.
‚PÍSMENKOVÁNÍ,‘
proletěl mi hlavou elektrický impuls. To je ono! Tohle slovo CHCI!
A
protože já jsem já, když něco chci, chci to hned. Vlastně ne, teď hned, už je pozdě. Nažhavila jsem tedy mobil a ještě z plážového lehátka jsem poprosila ‚autora‘ toho
krásného slovíčka, zda bych ho mohla používat (to slovíčko). Souhlasil,
s jedinou podmínkou – chce být prvním čtenářem. Jupí, název tedy mám! A
tak dřív, než své článečky zveřejním pro vás, projde zátěžovou zkouškou ‚zkušební
čtenář‘. Když to přežije, vím, že je mohu poslat do světa. Občas podrobím
zkoušce také Hanku a výjimečně i právníka. (To proto, že některé mé texty jsou
prý pro někoho špatně stravitelné.)
Teď
už zbývala opravdu jen maličkost – založit TEN blog.
„Nemám
čas“, odpovídala jsem několik týdnů svému muži na dotaz, kdy už to spustím?
Přeci nepřiznám, že to neumím.
Přeci nepřiznám, že to neumím.
Když
ale odjel Štěpánek na týden na prázdniny, padlo rozhodnutí – teď, nebo nikdy!
Kamarádka
ze západu (Čech) mi přislíbila pomoc. Netušila chudinka co slibuje a do čeho se
dobrovolně pouští, ale já jsem se díky ní, cítila pevná v kramflících. Vlastně
v klávesnici.
„Vytvoř
si účet,“ zní první pokyn.
„Já
už účet mám. V Komerčce.“
„Aha, tak jinak. Jedeme krok po kroku,“ smích ve sluchátku (zatím smích).
„Aha, tak jinak. Jedeme krok po kroku,“ smích ve sluchátku (zatím smích).
Po
dvouhodinovém telefonátu, jsme obě už naprosto vyčerpané, bez síly a bez
smíchu, já navíc s double absťákem (došlo mi kafe i čokoška). Padáme na
ústa (čti na hubu), ale nevzdáváme se. Jsme bojovnice, a tak věříme, že nakonec se
dílo podaří.
„
Vlevo nahoře klikni na …..,“ slyším ze sluchátka další krok k úspěchu.
„Kde?
Vlevo nahoře nic nemám,“ kvílím do telefonu. „Máš! Musíš to tam mít, když já to tam mám.“ „No jo, ty v Plzni to
tam máš, ale já ve Štětí, to tu nemám.“ Ve
sluchátku slyším zvláštní zvuk, ale nejsem schopná rozpoznat, zda se jedná o
smích, nebo o pláč. Každopádně jde o projev zoufalství, o tom nepochybuji.
PROČ není na klávesnici ‚čudlík‘ s nápisem Blog? Zmáčkneš a je to! Jak to, že na tohle Steve Jobs nebo Bill Gates dosud nepřišli?
Jen
díky Kristinině psychické odolnosti, díky tomu, že to vypětí ustála, neomdlela a dokonce mi ani netřískla s telefonem
(mohl by se někdo divit?), jen díky její trpělivosti, nakonec opravdu spatřilo
světlo světa mé, a vlastně tak trochu i Vaše, PÍSMENKOVÁNÍ.
Ano, s technikou jsem trošku na štíru. Tak mě napadá, že bych si přeci jen měla dát do Nového roku jedno předsevzetí - BUDU SE TECHNICKY ZDOKONALOVAT!
Přeji Vám úspěšný rok 2017
Ano, s technikou jsem trošku na štíru. Tak mě napadá, že bych si přeci jen měla dát do Nového roku jedno předsevzetí - BUDU SE TECHNICKY ZDOKONALOVAT!
Přeji Vám úspěšný rok 2017
