Říjen v nákupáku

 

(aneb Vánoce kam se podíváš)

„Mami, jedeme s tátou na hokej. Pojeď s námi, my tě vysadíme v nákupáku, abys nemusela doma pořád uklízet.“ (Po kom je ten kluk tak milý?) „Můžeš už třeba pořídit nějaké vánoční dárky,“ dostane geniální nápad manžel o chvíli později. (Už vím, po kom je náš syn tak milý.)                                         Nechce se mi nakupovat dárky, je říjen. „Vánoční dárky, jsou dárky vánoční, má je přinést Ježíšek, ne vydlabaná dýně.“ „Vždyť jsi zase tak moc nepřibrala,“ smečuje moji nahrávku ten, kterého jsem si vzala z lásky. (Grrr!) „Koupím věnce, budou dušičky,“ zasyčím a tvářím se, že jsem ho přeslechla, „na dárky je čas.“  „Tak jo, kup co chceš,“ pronese s rezignovaným úsměvem. To už zní přeci jen líp, takže jedu.

V nákupáku mají vánoční výzdobu. Tedy, ne všude, to bych lhala, ale na to, abych se nestačila divit (jako každý rok), to stačí.

V regálech svíčky, ozdoby, řetězy, a různá cinkrlátka, čokoládové figurky ve tvaru Mikuláše, čerta, anděla, sněhuláka…. Líbí se mi to, Vánoce mám vlastně ráda, ale až v tu pravou chvíli. Nedávno jsem ještě kupovala penál, sešity, a pravítko.

V hračkárně je doslova narváno. Začíná se mně zmocňovat panika. Zaspala jsem dobu, Vánoce musí být každým dnem a já nemám ještě ani napečeno. Pro jistotu koukám na mobil, datum ukazuje opravdu říjen. Naproti mně kráčí muž v kraťasech, náruč plnou hraček, asi dětem k narozeninám. Nebo ne?

Chvilku váhám, nemám také něco popadnout? Co když za pár týdnů, už nic neseženu? (Syndrom z doby mého mládí, tj. před rokem 1989). Měla bych určitě koupit nějaké mandarinky , banány a ananas, jablka máme naštěstí ze zahrádky.

„Hustý! Tohle chci od Ježíška,“ rozplývá se asi sedmiletý klučík nad jakýmsi robotem. 

No jo, robot, o tom Štěpa taky pořád mluví. A taky o nějaké chytré tužce. Nebo o peru? 

To je vlastně jedno. Ježíškovi psal už v červenci, druhý den po tom, co jsme se vrátili z dovolené.           Už tenkrát měl seznam na celou A4. Teď už svůj styl dopisování Ježíškovi vypiloval k dokonalosti.       Z letáků a katalogů hračkáren vystříhá to, co opravdu potřebuje (takže všecko co není růžové a culíkaté) a nalepí to na papír. Prý se tak Ježíšek nemůže splést. 

Stardeco – tak tady jsou Vánoce v plném proudu, od stropu až k podlaze.

Knihkupectví vypadá nadějně, žádné ozdoby, žádný stromeček. Jenže, nemůžu chodit do knihkupectví, na nočním stolku mám ještě tři nové knihy, které trpělivě čekají, až na ně přijde řada, tomuhle obchodu bych se měla dnes vyhnout. Hmmm, Viewegh má novou knížku, a tady je druhý díl té, co jsem četla v létě u moře …..  Tak koupím aspoň Štěpovi zase nějakou o Minecraftu. Pod stromeček (???!!!)

Potřebuji kafe, nabírám směr kavárna. Cestou si ještě koupím časopis, ať se mi dobře kafíčkuje. ‚Vánoční cukrovinky‘ čtu hned po otevření první, vlastně poslední, stránky. (Kdy se už naučím číst časáky od předních stran? Na prvních stránkách Vánoce ještě nejsou.)

 „Co koupíme Lucince?“ slyším od vedlejšího stolu ženský hlas. „Má hraček plný pokoj, stejně si s tím nehraje,“ zavrčí muž listující denním tiskem. Svojí kávu usrkává z pidi šálku. (Nechápu, že mu to stačí, já musím mít minimálně půllitr). Tohle paní asi slyšet nechtěla, bude naštvaná. „To jsi mi pomohl! Zavolám raději Aleně,“ odpoví s přesně odměřenou dávkou ironie, tak, jak to my ženy občas umíme a za chvíli už švitoří do telefonu. (Vždyť to říkám, je naštvaná.)

„Proč si vybíráš tak drahý mobil? Viděla jsi tu cenu?“ hučí do jiného telefonu, jiný muž, u jiného stolečku. „Nebuď na mě drzá, už jsem ho koupil, chtěl jsem ti udělat radost. Dostaneš ho pod stromeček.“                                                                     No vida, je po problému, mobil donese Ježíšek. Ach, to všudypřítomné kouzlo Vánoc.

 Nejsem na sebe pyšná, věnce nemám, ale mám už tři vánoční dárky. V říjnu.

„Mamí, vyhráli jsme! Sparta vyhrála!“ řítí se ke mně Štěpa, očividně ještě v hokejovém omámení. „Ty fandíš Spartě?“ „Ne, táta říkal, že Slávii,“ odpovídá mi malý fanoušek se sparťanskou šálou kolem krku.

(Zlaté Vánoce, těm aspoň rozumím.)