sobota 29. října 2016

Říjen v nákupáku


 


(aneb Vánoce kam se podíváš)


„Mami, jedeme s tátou na hokej. Pojeď s námi, my tě vysadíme v nákupáku, abys nemusela doma pořád uklízet.“ (Po kom je ten kluk tak milý?) „Můžeš už třeba pořídit nějaké vánoční dárky,“ dostane geniální nápad manžel o chvíli později. (Už vím, po kom je náš syn tak milý.)                                         Nechce se mi nakupovat dárky, je říjen. „Vánoční dárky, jsou dárky vánoční, má je přinést Ježíšek, ne vydlabaná dýně.“ „Vždyť jsi zase tak moc nepřibrala,“ smečuje moji nahrávku ten, kterého jsem si vzala z lásky. (Grrr!) „Koupím věnce, budou dušičky,“ zasyčím a tvářím se, že jsem ho přeslechla, „na dárky je čas.“  „Tak jo, kup co chceš,“ pronese s rezignovaným úsměvem. To už zní přeci jen líp, takže jedu.

V nákupáku mají vánoční výzdobu. Tedy, ne všude, to bych lhala, ale na to, abych se nestačila divit (jako každý rok), to stačí.
V regálech svíčky, ozdoby, řetězy, a různá cinkrlátka, čokoládové figurky ve tvaru Mikuláše, čerta, anděla, sněhuláka…. Líbí se mi to, Vánoce mám vlastně ráda, ale až v tu pravou chvíli. Nedávno jsem ještě kupovala penál, sešity, a pravítko.
V hračkárně je doslova narváno. Začíná se mně zmocňovat panika. Zaspala jsem dobu, Vánoce musí být každým dnem a já nemám ještě ani napečeno. Pro jistotu koukám na mobil, datum ukazuje opravdu říjen. Naproti mně kráčí muž v kraťasech, náruč plnou hraček, asi dětem k narozeninám. Nebo ne?
Chvilku váhám, nemám také něco popadnout? Co když za pár týdnů, už nic neseženu? (Syndrom z doby mého mládí, tj. před rokem 1989). Měla bych určitě koupit nějaké mandarinky , banány a ananas, jablka máme naštěstí ze zahrádky.

„Hustý! Tohle chci od Ježíška,“ rozplývá se asi sedmiletý klučík nad jakýmsi robotem. 
No jo, robot, o tom Štěpa taky pořád mluví. A taky o nějaké chytré tužce. Nebo o peru? 
To je vlastně jedno. Ježíškovi psal už v červenci, druhý den po tom, co jsme se vrátili z dovolené.           Už tenkrát měl seznam na celou A4. Teď už svůj styl dopisování Ježíškovi vypiloval k dokonalosti.       Z letáků a katalogů hračkáren vystříhá to, co opravdu potřebuje (takže všecko co není růžové a culíkaté) a nalepí to na papír. Prý se tak Ježíšek nemůže splést. 


Stardeco – tak tady jsou Vánoce v plném proudu, od stropu až k podlaze.
Knihkupectví vypadá nadějně, žádné ozdoby, žádný stromeček. Jenže, nemůžu chodit do knihkupectví, na nočním stolku mám ještě tři nové knihy, které trpělivě čekají, až na ně přijde řada, tomuhle obchodu bych se měla dnes vyhnout. Hmmm, Viewegh má novou knížku, a tady je druhý díl té, co jsem četla v létě u moře …..  Tak koupím aspoň Štěpovi zase nějakou o Minecraftu. Pod stromeček (???!!!)


Potřebuji kafe, nabírám směr kavárna. Cestou si ještě koupím časopis, ať se mi dobře kafíčkuje. ‚Vánoční cukrovinky‘ čtu hned po otevření první, vlastně poslední, stránky. (Kdy se už naučím číst časáky od předních stran? Na prvních stránkách Vánoce ještě nejsou.)
 „Co koupíme Lucince?“ slyším od vedlejšího stolu ženský hlas. „Má hraček plný pokoj, stejně si s tím nehraje,“ zavrčí muž listující denním tiskem. Svojí kávu usrkává z pidi šálku. (Nechápu, že mu to stačí, já musím mít minimálně půllitr). Tohle paní asi slyšet nechtěla, bude naštvaná. „To jsi mi pomohl! Zavolám raději Aleně,“ odpoví s přesně odměřenou dávkou ironie, tak, jak to my ženy občas umíme a za chvíli už švitoří do telefonu. (Vždyť to říkám, je naštvaná.)
„Proč si vybíráš tak drahý mobil? Viděla jsi tu cenu?“ hučí do jiného telefonu, jiný muž, u jiného stolečku. „Nebuď na mě drzá, už jsem ho koupil, chtěl jsem ti udělat radost. Dostaneš ho pod stromeček.“                                                                     No vida, je po problému, mobil donese Ježíšek. Ach, to všudypřítomné kouzlo Vánoc.

 Nejsem na sebe pyšná, věnce nemám, ale mám už tři vánoční dárky. V říjnu.

„Mamí, vyhráli jsme! Sparta vyhrála!“ řítí se ke mně Štěpa, očividně ještě v hokejovém omámení. „Ty fandíš Spartě?“ „Ne, táta říkal, že Slávii,“ odpovídá mi malý fanoušek se sparťanskou šálou kolem krku.
(Zlaté Vánoce, těm aspoň rozumím.)

sobota 22. října 2016

Já a moderní technologie


 


Přiznám se, že co se týká moderních technologií, jsem na tom dost mizerně.
S troškou nadsázky tvrdím, že na počítači umím pouze utřít prach, ale upřímně,
zase tak daleko od pravdy nejsem. Za nejdůležitější parametr na svém noťásku považuji to, že je červený. Kolegové na škole, kde momentálně působím, se sice mile usmívají, jakože to chápou, jenže - jsou to ‚ajťáci‘, takže pravda je taková, že nemůžou pochopit, že já nemůžu pochopit …. .

Tak třeba fecebook. Používám ho jen díky svému synovi, který mi pomohl s jeho zřízením a naučil mě ty „základy“, zbytek se učím formou pokus – omyl. Nedej Bože, když se facebook rozhodne něco vylepšit, např. přesunout seznam přátel, kteří jsou právě on-line, na druhou stranu, nebo podobné zlepšováky. To jsem ztracená. A když jsem ztracená, volám Plzeň (viz. níže). Občas se mi také stane, že někomu pošlu zprávu, která mu nepatří. Reakce pak bývají dost vtipné. Nedávno jsem psala synovi, že už je konec měsíce a měl by zaplatit nájem za svůj byt. Okamžitě mi přišla odpověď od kamarádky: „Prachy posílám obratem, kdy se můžu nastěhovat? PS. Klidně mi říkej i miláčku.“  Nebo jsem psala kamarádce, že tedy může přijet, že se na ní už těším a odeslala jsem to známému, který má stejné počáteční písmeno křestního jména. No, on se taky těšil. 

Pokud už si opravdu nevím rady, volám přítelkyni Kristině do Plzně, jako např. onehdy, když jsem nutně potřebovala zablokovat jakéhosi otrapu, který mi stále psal a chtěl po mně fotku. Vůbec jsem netušila, jak se ho zbavit a tak nezbylo nic jiného, než  - ano, volat Plzeň.  Moje přítelkyně je jediná, která má se mnou ještě trpělivost, synové už to vzdali, o manželovi ani nemluvím.
Dost podobné to bylo se zakládáním tohoto blogu, ale o to je téma na celé písmenkování.

Co nemám ráda ještě víc než počítač, je mobil. Vysloveně ho nenávidím.
Přibližně před rokem jsem byla nucená, pořídit si nový telefon. Ten, který jsem dosud měla, se už nevyrábí, a tak nezbylo nic jiného, než si koupit jiný. (Fakt vopruz!) V rámci zachování svého manželství, jsem do obchodu místo manžela vzala opět – jak jinak - kamarádku. Ne tu z Plzně, jinou. Ona vybrala typ, já barvu. Nejdůležitější je, aby uměl telefonovat, poslat sms a aby byl hezký – to je jasné. A tak mám ‚chytrý telefon‘.

Můj syn byl nadšený. „Teda mami, konečně máš pěknej mobil“. Mě se tak moc nelíbí, ale vylepšilo to růžové pouzdro. Dominik se ihned chopil příležitosti mě v těch moderních technologiích zase někam posunout a nainstaloval mi facebook i do mobilu. A taky Messenger. „Na co?“ ptám se. „Vždyť já s tím budu jen telefonovat.“
Chvilku sice trvalo, než jsem tomu ‚přišla na chuť‘, ale znáte to …. Když už to tam člověk má ….

No, a když už ho mám, tak si do mého mobilu nejmladší syn nainstaloval různé hry. Třeba Poua.
Malá příšerka ve tvaru brambory, o kterou se pořád musí někdo starat jako o mimino a běda, jak jí zanedbá. To se mi pak, třeba na poště, z kabelky ozývají výhrůžné skřeky „Mňáááá!“
Úspěšná jsem zatím jen v lovu Pokémonů. Ty mi do mobilu prostě nesmí.

„Nemůžu se ti vůbec dovolat, jsi pořád nedostupná“ stěžují si čím dál častěji moji přátelé i rodina. Nechápu, mobil leží vedle mě, je zapnutý, nikomu nevolám, dokonce ani nepíšu, signál tady je. Nemůžu být nedostupná! Začaly mi ale chodit zvláštní sms: „Zmeškané/Missed ……..SMS zdarma zaslal Váš operátor.“
Velmi si vážím toho, že o mě můj operátor tak pečuje a často mi píše, ale já bych uvítala, kdyby mi místo dopisování raději zařídil, aby se mi lidé dovolali.  Můj chytrý telefon sice umí ledacos, ale očividně vůbec neumí telefonovat. Asi zase tak chytrý nebude.

Samostatnou kapitolou je pak psaní zpráv. Telefon si sám od sebe píše, co chce a když ještě náhodou nemám na očích brýle, a nevidím tak, CO vlastně ve skutečnosti píše, dokáže vyplodit neskutečné perly. Tak např: máš ho tam, místo máš to tam (myšleno email), vyhul ho (vybal ho - týkalo se dárku), je hovno (je hodná)…..
V tom, ale nejsem naštěstí sama. Nedávno mi psala bývalá kolegyně, že se necítí zrovna dobře, vzala si Paralen a jde si vyfotit bacily. Bylo mi velmi líto, že je nemocná, ale nedalo mi to, a poprosila jsem o fotografii jejích bacilů.

Asi před měsícem mě Kristina donutila nainstalovat takový ten telefonek v zeleném kolečku. Dlouho, vlastně celý rok, jsem to odmítala s tím, že Messenger mi bohatě stačí, ale nakonec, nevím proč, jsem podlehla. Asi proto, že jí mám ráda a chtěla jsem jí udělat radost, když má se mnou tu neskutečnou trpělivost.
Poslala mi jakýsi odkaz se vzkazem „stáhni si to“. Vtipné, že? Naběhla jsem tedy do své třídy, která je plná budoucích IT odborníků a s (trapnou) otázkou „Umíte to?“, jsem před ně položila svůj telefon.
Hurá, tak už tedy mám ten WhatsApp. Po týdnu jsem zjistila, že si v něm nemusím psát jen s Kristinou, ale se všemi, které mám v telefonním seznamu a kteří také mají zelený telefonek.

„K dispozici,“ čtu u jména známého. To mě nadchlo. Musíte uznat, že takovou výzvu nelze přejít bez povšimnutí a tak jsem mu napsala, že jsem opravdu šťastná, že je mi k dispozici. Byl překvapen. Prý vůbec netušil, že je k dispozici,  napsalo se to tam samo. No jasně, samo, tomu tak věřím. Hrabu se v tom už týden, takže se mohu považovat téměř za odborníka a vím, že samo ne. (Firma „SAMO SE TO“ ve skutečnosti neexistuje.)
Mé nadšení, se ale znásobilo. Očividně je nás víc, kdo má problém s moderními
technologiemi.


„Mamí, puč mi mobil, já bych chtěl taky lovit Pokémony.“ 
Uáááá!!!



pátek 21. října 2016

Postřehy z konference

Postřehy z konference
„Lidé mají hodinky, evoluce má čas. Cokoliv se postaví evoluci do cesty, to evoluce semele. Nevypínejme dětem evoluci. Vyžeňme je do přírody, ať si otlačí nožičky, ať promoknou, ať pocítí opravdový hlad. Vychovávejme je v přírodě, ať se klidně ‚prasej‘. Ale naše výchova musí být pevná a laskavá.“ (Mudr. F. Koukolíkneuropatolog, spisovatel, publicista).

20.10.2016 jsem měla možnost poslechnout si přednášku Mudr. Františka Koukolíka.
Psát o této přednášce je zbytečné, protože papír nevystihne tu neopakovatelnou atmosféru, kterou pan doktor během chviličky navodil. Tři stovky posluchačů kongresového centra hltalo každičké jeho slovo. To se prostě musí zažít.
Přesto si dovolím podělit se s vámi o pár postřehů z Druhé mezioborové konference ADHD, kterou pořádalo nakladatelství Raabe.

Přednáška Mudr. Františka Koukolíka mě pohltila tak moc, že jsem si ani nestihla dělat poznámky.
Jeho odborný rozbor mozku popsat opravdu neumím. To, o čem mluvil následně, je pro lidi, zabývající se poruchou ADHD jistě notoricky známé, přesto jsem hltala každé jeho slovo a znovu a znovu jsem si uvědomovala, že se stále mám co učit, a to i přes to, že mě  ADHD již pár let denně provází životem a žiji s ním pod jednou střechou.
Takže, spíše jen pro připomenutí, pár postřehů, které jsem si stihla „hodit na papír“.

Žít s dítětem s poruchou ADHD je velmi náročné a proto rodiče takových dětí žijí v chronickém stresu. (Mohu potvrdit).
ADHD není nemoc, nedá se vyléčit. Jde o poruchu, která velmi často provází člověka po celý jeho život. Lze ji částečně ovlivnit medikací, výchovou, prostředím. Problémy dítěte s ADHD se zhoršují nepochopením a nepřijetím. Pomoci mu lze trpělivostí. (Málokdo ji ale má).
ADHD je genetická záležitost. Rizikovými faktory jsou ale stres, kouření, alkohol a drogy v době těhotenství matky. 
Lidský mozek lze mapovat již ve 20. týdnu těhotenství. Mozkové sítě musí být harmonicky propojené, pokud tomu tak není, dochází k poruše ADHD. Takové děti nejsou schopny aktivovat pozornost a tlumit své chování. Nefunguje jim pracovní a prostorová paměť.

Porucha ADHD jen výjimečně ‚kráčí‘ sama. Ve většině případů ji provází komorbidity, jako jsou DYS poruchy, včetně dysfázie, opoziční vzdor aj.
V 50% případů, přechází porucha do dospělosti a lidé nedokážou plně využít své IQ, přestože jsou vysoce inteligentní.
Vysoký podíl dětí s ADHD přechází do poruch chování. V severských zemích dokázali díky speciálním výchovným programům toto riziko minimalizovat.


Na těchto dětech není NIC vidět, jejich mozek, je ale odlišný od zdravých dětí.

Tolik mé písemné záznamy z přednášky                      Mudr. Františka Koukolíka.

Pedopsychiatrička Mudr. Zuzana Peterová se zmínila o tom, že rodiče by měli přestat vnímat poruchu jako katastrofu a připomněla, že ke zlepšení mozkového metabolismu může přispět užívání Ginko.
Dále připomněla, že psychostimulancia mohou přispět ke zmírnění obtíží, ale pozor, mají návykový charakter (nesmí být zneužívána).

Psycholožka a speciální pedagožka Mgr. Hana Žáčková, spoluautorka velkého množství publikací, zabývajících se poruchami ADHD, ADD, DYS apod. žena, které si velmi vážím, neboť vím, že se dětmi s různými poruchami zabývá celý život a její knihy mám doma snad všecky (nebo skoro všecky), zdůraznila, že děti s ADHD jsou vysoce úzkostné a to i přes to, že na první pohled to může působit přesně naopak.   (I toto mohu potvrdit).
Pokud dítě není přijímané takové, jaké je, ať už rodiči, pedagogy, nebo kamarády, silně to ovlivňuje jeho sebevědomí a zhoršuje jeho stav.
Děti s ADHD je třeba opravdu hodně chválit.

Speciální pedagožka Bc. Marja Volemanová nás krátce poinformovala o tom, co může způsobit, když se v dětském vývoji přirozenou cestou neodbourají primární reflexy. Paní Volemanová se zabývá ve své praxi právě odbouráváním primárních reflexů a vím, že je velmi úspěšná. I její slova mohu osobně potvrdit, protože jsem se synem na její terapie jezdila téměř dva roky.


 Měla jsem příležitost, a tak jsem jí využila. Soukromě jsem si chvilku popovídala s odborníky. Přiznám se, že jsem se trošku (spíš hodně) bála, že dostanu za uši. Bála jsem se, že se dozvím, že dělám spoustu věcí špatně, ale i přes to jsem to riskla a šla ‚s kůží na trh‘. Říkala jsem si, že toto jsou ti správní lidé, kteří mně v případě potřeby navedou na tu ‚správnou cestu‘.
A víte co? Nic. Prý tou správnou cestou už kráčíme. 
(To bude asi tím chronickým stresem). 
Jen musíme pohlídat, abychom se nedostali na scestí. Tak nám držte palce. 




sobota 15. října 2016

Setkání v metru


 

Zase jsem si jednou vyrazila do Prahy. Sama. Na sraz s kámoškou. A za úkol jsem si dala víc koukat po lidech. Nejsem sice voayer, ale za prvé, prý si málo všímám lidí na ulici a nevidím tak to, co vidět mám a za druhé, radili to v jednom návodu na život. Prý pak budu šťastnější. Pamatujete?

Jen co seběhnu schody do metra, pořádně se rozhlížím. Opodál stojí kluk v bundě, s pleteným kulichem na hlavě. Teď? Je sice už konec září, ale venku je 25°C. Připadám si trošku divně, mám jen šaty, přes ně džísku, vždyť u nás na ‚vsi‘ je babí léto, do Vánoc, času dost. Ke klukovi přistoupí holka. Asi to bude jeho holka, usuzuji dle toho, jak se k sobě mají. Mate mě pouze její outfit, květované šatečky na ramínka a na nohou sandálky.
Vůbec nejsem šťastnější. Kdybych nekoukala po cizích lidech, nemusela jsem si teď lámat hlavu s tím, proč jsou tak zvláštně oblečení. Protože, co je mi do toho?
V záloze mám lepší program, sáhnu do kabelky a vyndám rozečtenou knížku. Ze sledování lidí jsou jen zbytečné starosti, v lekci budu pokračovat zase někdy příště.

„Slečno (???), nevíte prosím Vás, jak se odsud dostanu na Černý most?“ vyruší mně z mého plánu starší muž, vlastně dědeček. Tohle náhodou zrovna vím, takže můžu být chytrá a ochotně poradit.   „To musíte na Florenc a tam přestoupit na B,“ odvádím svoji pozornost od právě otevřené literatury.  „A kolik stanic to je, to nevíte?“ „Asi sedm“, rychle koukám na ceduli.

Tak se cestou na Zličín (také na Florenci přestupuji) dozvídám, že dědoušek je z vesničky u Strakonic a v Praze má dvě dcery. Jednu v Letňanech, „ale ta je na dovolené, na to jsem zapomněl,“ a druhou na Černém mostě. „Jedu je navštívit, víte. Je to překvapení. Vyhecoval mě vnuk, že prý jsem srab, že to v Praze nezvládnu a sám je nenajdu. On je strašně drzej, ale vždycky se s ním hodně nasměju. No jo, dnešní mládež. Jsou samej počítač a mobil, pořád do toho kouká, co tam vidí, to nechápu.“ „To vlastně ani já,“ souhlasně přitakávám. „Taky mám mobil, ale nezdá se mi tak pěknej, abych se na něj musel furt dívat. Já s ním jen telefonuju, víte?“ 

Můj náhodný společník si získává mé sympatie čím dál víc. O mém přístupu k moderním technologiím bych mohla psát romány. (Tak, romány ne, ale písmenkování určitě – příště.) Na knížku jsem dávno zapomněla. Příběh mého náhodného známého je mnohem zajímavější a jeho společnost mě těší. „Chci vnukovi dokázat, že nejsem tak neschopný. Těším se, jak mu vytřu zrak,“ pokračuje děda. „Naposledy jsem jel metrem před třiceti lety. Když jsem vystoupil na Florenci, byl tam takový stánek, prodávali tam klobásy.“ „No, tak ten tam už asi nebude,“ snažím se dědouška opatrně připravit na možné (jisté) změny. „Ale to já přeci vím, dneska už není nic, jak bývalo.“ „To máte pravdu. Je mi líto, ale tady se musíme rozloučit, já jedu na druhou stranu. Dobře dojeďte,“ loučím se s dědou na Florenci. „Děkuju vám, slečno, jste moc hodná. Teď už to najdu, mám přeci ten mobil. To bude vnuk koukat.“


Naskočím do vlaku, který jede opačným směrem než ten dědouškův a … no vážně, mám výbornou náladu a cítím se šťastnější (aby ne, když jsem zase slečna). Vůbec mi nevadí, že musím stát, ačkoliv kolem mě sedí samá omladina, s mobily v ruce. No jo, ta dnešní mládež. Co tam vidí, to nechápu.

Na sraz s kámoškou dorazím spokojená, usměvavá a dobře naladěná. „Ty jen záříš,“ nešetří chválou kamarádka, „není v tom chlap?“ 
No jasně, jasně, že je v tom chlap. Jen je kapánek starší a už ho asi nikdy v životě neuvidím. Nějak jsme si nestihli vyměnit telefonní čísla, i když mobil měl.
Tak doufám, že nezabloudil, ke své dceři v pořádku dojel a vnukovi ‚vytřel zrak‘.

PS: Tak trošku jako v pohádce ... Kde se vzal, tu se vzal, a pak náhle kouzelný dědeček zmizel ... 
Děkuji za první lekci 'Koukání po lidech,' dědečku. Určitě se budu zdokonalovat. 


středa 5. října 2016

Návod na život


 



Kdykoliv otevřu internet, vyskočí na mě nějaký zaručený 'návod'.
Tak např:
- 8 triků jak být šťastnější
- Seznam věcí, ze kterých nemusíte nikomu skládat účty a ani se za ně omlouvat
- 21 způsobů, jak vyhnat ze života nudu
- 12 kroků, které pomáhají mužům být úžasní
- 5 znamení, jak odhalit psychopata
- Jak žít, je-li vám 20,30,40 a 50 let
- 7 psychologických pravidel, která bychom měli znát
- 6 zlozvyků, po kterých se přibírá
- 36 malých triků pro ty, co chtějí zhubnout
- 10 tipů pro úspěšné přibírání na váze
- 10 rad jak přežít rozchod
- 3 rady, proč neodmítat nový vztah
- rakovina umře, když sníte těchto 7 potravin
- 7 potravin, kterým byste se měli vyhýbat
- 10 tajemství ženy, kterou muži neopouštějí
- Co chtějí muži od vztahu
- atd. atd. atd………..

Skoro to vypadá, že pokud nebudeme žít podle návodu, nebudeme šťastní, nezhubneme, neztloustneme, budeme osamocení a unudíme se k smrti.
Tak dobře, nějaký z těch návodů na život si pročtu, možná po přečtení zjistím, že mám o pár kilo méně a jsem šťastnější.


Návod první:
Muži od vztahu chtějí: parádní sex, chtějí být informovaní, chtějí se potit v posilovně a chtějí mít svůj vlastní život.
O jakém vztahu je tady řeč?


Další:
Seznam věcí, ze kterých nemusíme nikomu skládat účty a za které se nemusíme nikomu omlouvat:
Nejsme povinni se omlouvat za čas strávený o samotě, nejsme povinni se omlouvat za svůj zevnějšek, nejsme povinni se omlouvat, že nesouhlasíme s cizími názory, nejsme povinni vysvětlovat své vztahy, nejsme povinni skládat účty za svůj sexuální život …….
Nějak tomu nerozumím. Nikdy by mě nenapadlo se komukoliv omlouvat za to, že jsem občas ráda jen sama se sebou, ani za to, jak vypadám, neomlouvám se ani za to, že mám vlastní názor, nebo že se kamarádím se svojí kamarádkou, a už vůbec bych se nikdy nikomu neomlouvala za svůj sexuální život.

Zkusím tedy jiný návod.
21 způsobů, jak vyhnat ze života nudu
Přiznávám, že bych spíše uvítala návod s názvem  „Jediná zaručená rada, jak se můžete chvilku nudit", ale na takový jsem zatím nenarazila.
Čistě ze zvědavosti tedy otevírám to, co se mi zrovna nabízí:
- poslouchej muziku (je někdo kdo jí neposlouchá?)
- svůj čas věnuj dětem (nedělám téměř nic jiného 
  ale co ti, kteří tu možnost nemají?)
- pozoruj lidi (pardon, ale nejsem voayer)
- choď na procházky (pořád někde courám) 
- čti knihy (ano, vím, že někdo nečte) 
- dej si sprchu (a vida, možná, když vynechám hygienu, můžu se chvilku nudit).
Abych se nenudila, jdu si dát sprchu a pak skočím na váhu.
Nezhubla jsem a šťastnější také nejsem, ale ……možná nečtu ty správné návody.

Ááá, toto zní zajímavě.
12 kroků, které pomáhají mužům být úžasní
Konečně zjistím, jak to ti chlapi dělají, že jsou tak úžasní.
1. Osvoj si posilující pohledy na svět. (Těch pohledů je tu 8, a jeden z nich dovoluje mužům plakat. Prima. Je fajn vidět, že ten náš drsňák má i city.)
2. Buď ve svém těle. (Mám tedy zkušenost, že právě muži jsou velmi rádi v cizím těle, tak nevím…..).
3. Nauč se tuto nebezpečnou dovednost – miluj sám sebe. (Teď už chápu bod B.)
4. ………. ???   (Ne, tohle po mě nechtějte!)
5. Nemusíš to dělat sám … (Tak, nemusí, ale může.)
Dál už nepokračuji. U rady „Dýchej do svého zadku“ jsem náhle pocítila jakýsi blok a uvědomila jsem si, že vlastně vůbec nepotřebuji vědět, jak to muži dělají.

Bingo! To bude ono!
5 znamení, jak odhalit psychopata
Prý jsou všude kolem nás. No konečně užitečný návod pro život. Přečetla jsem ho celý a opravdu … mohu potvrdit, že dle tohoto seznamu nejsem psychopat.

Tak ještě jeden, vážně už poslední, třeba bude také tak pozitivní.
Jak žít, je-li vám 20, 30, 40 a 50 let
Písklata jsem přeskočila a vrhla jsem se hned na to „své“ čísílko. 
Moc nechybělo a šla jsem skočit pod vlak. Cituji: „Nic horšího než čtyřicítka se snad vymyslet nedá. Hrůza a děs. Za prvé, už nesmíte jíst (!!!) a taky si nesmíte dělat starosti.“
Než jsem si toto přečetla, byla jsem přesvědčená, že právě prožívám nejkrásnější roky svého života. Teď ale vím, že můj život právě skončil. Když jsem po půl hodině sebrala odvahu, dočetla jsem se ještě, že jíst vlastně smím, ale jen polovinu obvyklé porce (jak mně se ulevilo) a starosti mít bohužel budu (kdo by to řekl?), ale musím je ignorovat, jinak OPRAVDU umřu (opět se mi přitížilo).           Pro jistotu jsem prozkoušela celou rodinu a všecky blízké přátele, zda znají tel. číslo na rychlou záchrannou službu a pro případ nejhorší jsem manželovi připomněla PIN k mé kartě.
Padesátku nečtu, proč taky? Uvařím si své poslední kafe a napíši epitaf.



Ještě jsem našla návod na 10 způsobů, jak si užívat života. 
Pozdě, to už se mě netýká.

PS: Troufám si říct, že mám již něco odžito, ale zatím ještě nejsem ve věku, abych mohla dávat lidem návody a rady, jak mají žít.

Vlastně, jednu radu bych si přeci jen dovolila ….

Žijte! Žijte, dokud to jde! 

sobota 1. října 2016

Je to normální?


 


 Asi jako každý z vás, tak i já nemám pouze veselé a vtipné prožívání svého života.
I kolem mě se dějí věci, které se mi nelíbí, které mě trápí, které bych raději neviděla, neslyšela, neprožila, změnila. To je asi normální.

À propos – normální
V posledních několika letech se poměrně často setkávám s otázkou na tzv. NORMÁLNOST. Vlastně, spíš ji ‚slýchám‘ za mými zády, ale jsou i tací, kteří mi celkem nevybíravým způsobem do očí řeknou, že nemám normální dítě. Těžko říct, co je příjemnější. Většinou jsou totiž podobné poznámky adresovány směrem k mému nejmladšímu synovi.

Mám dítě s psychiatrickou diagnózou. NO A CO?
Moje dítě si svojí diagnózu nevybralo, ani my, jeho rodiče, jsme mu jí nevybrali a nikomu z nás se s ní nežije zrovna dobře. I přes to, dokážeme být šťastní a žít život tak, jak se nám líbí. Právě proto se stále pozastavuji nad konstatováním typu „On není normální“, případně nad otázkou, zda je normální.

A protože je můj syn dítě školou povinné, jeho normálnost se tak, zcela logicky, nejčastěji řeší ve škole. Navštěvuje normální ZŠ, je totiž zcela normálně inteligentní.
Pouze jeho chování, se díky jeho hendikepu, liší od chování zdravých dětí.
Např. na začátku tohoto školního roku můj syn nevěděl, že na výtvarnou výchovu budou mít jinou paní učitelku, než měli v první třídě. Nikdo mu to neřekl, nikdo ho na to nepřipravil a náhle přišla do třídy paní učitelka, kterou neznal. Zdravé, tzv. „normální“ děti se bez problémů přizpůsobí. Ne tak Štěpán. Jeho mozek zaznamenal změnu v programu a vyhodnotil, že něco je špatně, jinak, než by mělo být, jinak, než jsem zvyklý, jinak, než očekávám. A bylo zle. Štěpán odmítl pracovat, plácnul sebou o zem a dožadoval se maminky …… Vydržel tak celou vyučovací hodinu. Je tohle normální? Jasně, že není!     A protože tohle není normální, je potřeba ho patřičně potrestat, aby příště věděl, že se má chovat normálně. Tak byl Štěpa „odměněn“ pětkou z výtvarky. Vždyť přeci nepracoval, tak to je snad normální.

Podobný scénář nastává, když je unavený, myslím psychicky unavený. Unavit Štěpánka fyzicky, je téměř nemožné, ale psychicky unavený bývá často už po druhé vyučovací hodině. Mozek opět vyhodnotí situaci – už nemůžu, nechte mě být.
To, ale ve škole nejde, musí přece pracovat, jako ostatní děti. A je to tady …. lítá všecko, co peří nemá – penál, tužky, učebnice, židle, lavice a bohužel i vulgarismy.

Ve školní jídelně se také umí dobře předvést. Většinou za to může fronta, kterou nesnáší 
(on totiž k smrti nerad čeká), nebo někdo předbíhá, nebo má jiný oběd, než na jaký má chuť, nebo je tam prostě jen moc lidí …. A je tu scéna – leží na zemi, ječí, volá maminku, nadává, i sprostě.     Nevím, proč to dělá. Věřte mi, nebo ne, ale my mu doma opravdu nedáváme lekce vulgarit. On v tu chvíli prostě musí, potřebuje ventil. (Tenhle fakt, ale pochopí jen málokdo, popravdě, téměř nikdo.)
Ó ta senzace, už zase ten Štěpán dělá scénu. Je tedy potřeba probrat jeho nenormálnost, protože on prostě není normální.

Normální asi nebude ani to, že ve svých osmi letech vezme do ruky kladivo, hřebíky a vodováhu a přesně si vyměří, kam který hřebík zatluče. Pokud se náhodou netrefí, popadne kleště, hřebík vytáhne   a jede se nanovo. Když pak o zatloukání hřebíků vypráví, máte pocit, že mluvíte se stavebním inženýrem.

Také, úplně normálně, jako tisíce jiných kluků na vesnici, honí slepice u babičky na dvoře. Jenže i toto se může zdát leckomu nenormální. Je mi líto lidí, kteří mají natolik smutný vlastní život, že se baví sledováním cizích dvorků. Ale, pro ně je to zřejmě normální, tak je za to neodsuzuji.

Když si večer odcházím zabruslit, stojí Štěpa na balkoně a úplně normálně řve na celou ulici „Mamí, miluju Tě!“  Naproti tomu umí stejně hlasitě zařvat „Jsi hnusná máma, já tě nenávidím!“ Tuhle větu ze všeho nejraději používá pochopitelně ve škole, nebo tam, kde je nejvíc lidí. Zkrátka, neumí normálně zpracovat své emoce a bohužel, zde platí přímá úměra, čím více diváků, tím větší divadlo. Pojí se to s jeho diagnózou, ale vysvětlujete to pořád někomu, když normální lidé to odmítají pochopit.

Tak mě slovo „NORMÁLNÍ“ provází již několik let.
Nedalo mi to tedy a povolala jsem „strýčka Googla“, který mi to vysvětlil takto:
normální = běžný, obvyklý, pravidelný, průměrný !!!

Před několika dny jsem absolvovala přednášku o aspergerově syndromu. Do učebny vpochodoval asi čtyřicetiletý „sympaťák“, kterého byla hned plná místnost. Během přednášky se nám svěřil: „Jsem ADHD jako prase. Na mé ZŠ všem učitelkám ještě dnes vstávají vlasy hrůzou na hlavě, když jen zaslechnou mé jméno. Choval jsem se jako hovado, válel jsem se po zemi, řval jsem, že je zabiju, sprostě jim nadával….“ 
Okamžitě si mě získal, byl tolik podobný mému synovi. 
Základku přetrpěl a dnes je
to vysokoškolsky vzdělaný, milý a empatický člověk. Bezpochyby si je vědom toho, že nemůže řvát na lidi, že je zabije a také ví, že se nemá válet vzteky po zemi.
A hlavně, je to člověk, který se snaží pomoci dětem, které to potřebují, dětem, které jsou jiné než „normální“, dětem, které nejsou průměrné. Je prostě jeden z mála, kdo je neodsuzuje, naopak se snaží je pochopit a pomoci jim s integrací.

 „Co je podle tebe normální?“ zeptala jsem se svého studenta. „Nudný“ vyhrkl bez přemýšlení.       „Myslíš si, že jsem normální?“„Nééééé, vy jste dobře cáklá!“
Tak tomu říkám vyznamenání (upřímně, trošku jsem se bála, že odpoví kladně).

Pochopila jsem ale, že můj syn opravdu není normální. On totiž NENÍ průměrný, tak jako ti všichni, kteří se rochní ve své normálnosti. On je výjimečný.
A já, i přes všecky ty trable, starosti, scénky  a nenormálnosti, které s ním prožívám, i přes ty pohrdavé pohledy okolí a urážlivé poznámky na naší adresu, jsem hrdá, že jsem jeho máma.

PS: Protože mě pojem NORMÁLNÍ opravdu pohltil, požádala jsem tentokrát o spolupráci studenty prvního ročníku SŠ obalové techniky, obor informatika a položila jsem jim otázku
                „Co je normální?“

               Zde je 10 nejčastějších odpovědí:


        -       nikdo není normální a nikdo není nenormální
        -       pořád stejný
        -       obyčejný
        -       nevýjimečný
        -       nudný
        -       nezajímavý                                                              
-       ten, kdo nepřekvapí
        -       není vtipný
        -       je to standard vytvořený lidmi
        -       kamarádský
           A ještě dvě bonusové odpovědi:
        -       žít
        -       stabilita vesmíru

Ano, 16ti letí studenti vědí, že pojem „normální“ znamená pro každého z nás něco jiného 
a že normální, je prostě žít. 
To, co je normální, neznamená hned špatné, stejně tak to, co normální není.

Tímto bych chtěla celé třídě poděkovat za ochotu a paní učitelce na Občanskou nauku za spolupráci a prostor, který mi poskytla. Děkuji, jste (ne)normálně báječní!