pátek 22. července 2022

S migrénou do oblak

 

Dovolená by měla být příjemným obdobím, kdy nic nemusíme. To proto, aby si především naše hlava mohla odpočinout. Ale abychom nic nemuseli, musíme nejprve zařídit milon věcí. V práci musíme zařídit vše tak, aby firma za ten týden bez nás nekrachla, musíme zařídit hlídání domácích mazlíčků, někdy i včetně dětí, musíme sehnat někoho, kdo se postará o zahradu, musíme do našich kufrů naházet pár zbytečností, které sice vůbec potřebovat nebudeme, ale co kdyby. A pak také musíme odjet, případně odletět. I já chtěla odletět. Moc jsem chtěla odletět. Moje hlava ale odletět nechtěla. Vlastně, nejen hlava.



„Nějak mě bolí břicho,“ posteskla jsem si u kafe kamarádce, dva dny před odletem. Za pár minut už jsem seděla v ordinaci. Jednorázová antibiotika na zánět močových cest a je po problému. „Pořád mě bolí to břicho,“ fňukla jsem manželovi večer před odletem. Dvě a půl hodiny v Motole, nová atb. - nevadí, pořád je to lepší řešení, že mít zkažený odlet, nedej bože celou dovolenou.

Ráno jsem se necítila úplně dobře. Ten pocit znám už několik let velmi důvěrně. Věděla jsem, že o slovo se hlásí migréna, ale nechtěla jsem té bestii dovolit, aby převzala moc nad celým mým já. Dneska NE! Mám přeci své léky. Zobla jsem si a za hodinku mi bylo o poznání líp. Získala jsem dojem, že tu neviditelnou, ale zákeřnou zmiji mám pod kontrolou. U odbavení už jsem si tak jistá nebyla a hodinu před odletem už jsem věděla, že tohle prostě nedám. Bolest, závrať, budu zvracet, omdlím… Cestou z toalety jsem odchytla dva lidi v uniformě. Zatímco slečna mě vedla zpět k manželovi, pán mě ujistil, že už volá samaritány. Znám pochopitelně význam toho slova, ale i přes to, si má tepající a v tento okamžik naprosto nemyslící hlava představila mnichy. Takové ty, co občas na Andělu u metra, zabalení v prostěradle s kapucou, rozdávají letáčky. Přitížilo se mi. „Nebojte, to jsou lékaři,“ uklidnila mě slečna, když si všimla mého zděšení a usadila mě na sedadlo vedle manžela, který už také ve svém mobilu hledal lékařskou pomoc. Pozdě. Než jsem stihla omdlít, z gatu, který měl za hodinu sloužit k nástupu do našeho letadla, se vyřítili tři záchranáři. Abych byla přesná, tři velmi (VELMI !!!) pěkní záchranáři. (Pamatujete si na ty hasiče, když nám před lety málem shořela chata? Mám já to ale štěstí.) Jak jsem tak upadala do kómatu, stihla jsem ve zpomaleném záběru a za závojem šedé mlhy vnímat, jak všecky ženské od getu C1 až po gate C11 ztuhly. A fešáci si to namířili přímo ke mně. (HEČ!) Usmívali se, svlékli mi bundu, změřili mi tlak, pečovali o mě a nakonec si mě odvedli do sanitky. Šla jsem skoro sama, nejsem přeci žádná padavka.

Když jsem se, už v sanitě, probrala, skláněl se nade mnou mladý lékař: „Jak vám je, paní Danešová?“ Jsem v nebi. Tak ne, ještě ne. „… ale nebojte se, my jsme před letadlo zaparkovali sanitku. Bez vás určitě neodletí.“ Hmmm, pěkní, milí a ještě vtipní. „Na Sicílii? No tam je krásně. To si určitě užijete krásnou dovolenou,“ snažil se mě rozptýlit další ze záchranářů. „A proč jen na týden? Vy byste si zasloužila na dýl. Zahradu může přeci zalejvat nějaký milenec, ne? Já bych zalejval. Ale teda, když jsem viděl vašeho manžela, to já bych se asi bál.“ (Tady si dovolím odbočit od tématu. Opravdu nechápu své mladé, krásné, ale stále singl kolegyně. Aničko, Lucko, Jitko, HOLKY!!! -  jak vidíte, chlap se dá sbalit i v kómatu a s kapačkou v žíle.) Už ani nevím, že mi něco bylo, ležím v sanitě a nahlas se směju. Tihle tři uzdravují už jen tím, že jsou.

Když mě pak, sice vrávorající, ale vysmátou, předávali chvilku před startem manželovi, ten úlevně pronesl: „Tak máš natankováno a můžeme do oblak.“

Marušce se NE neříká, aneb s kamerou za zády

 Také máte ve svém životě někoho, komu chtě-nechtě, neumíte říct NE? U mě mezi takové lidi určitě patří paní učitelka Maruška. O Marušce už jsem na svém blogu psala mnohokrát, takže někteří z Vás ji jistě „znají“.



Někdy na podzim, zrovna když jsem dostala předvánoční nákupní horečku, mi v kabelce zazvonil telefon. Na tom by nebylo nic divného, kdyby … kdyby nevolala Maruška. Rovnou, bez skrupulí, na mě vypálila důvod jejího telefonátu. V momentě, kdy vyslovila slova „natáčení a ČT“, jsem věděla, že: „PROBOHATOHLEURČITĚNE!“ Nechtěla jsem ale odmítnutí vyslovit rovnou, a tak jsem si jako zástěrku, vzala alespoň krátký čas na rozmyšlenou. I kdybych si vzala roky na rozmyšlenou, nebylo by mi to nic platné. Marušce se zkrátka NE neříká. A navíc, natáčení někdy, kdoví kdy… to je za dlouho a bůhví, co bude. A tak jsem nakonec kývla a ve víru všedních předvánočních starostí na to vzápětí zapomněla.

Jenže za pár dní zazvonil telefon znovu. Neznámé číslo, scénárista, schůzka, příběh, schůzka, produkce, režisér, schůzka, natáčení, natáčení, natáčení … a už jsme se vezli. Mnohokrát jsem to všecko chtěla ukončit, ono totiž není úplně snadné „jít s kůží na trh“, obzvlášť jedná-li se o neurovývojovou poruchu, pro kterou, ani v dnešní době, veřejnost nemá zrovna pochopení. Pan režisér byl ale velmi vnímavý, nenutil nás do ničeho, co by nám bylo nepříjemné a chápal, že vracet se v myšlenkách a ve vyprávění do minulosti a znovu prožívat nepříjemný příběh prostě nechceme. Tolik let se snažíme, aby na to všecko Štěpán zapomněl, a tak o minulé škole doma vůbec nemluvíme. Proč taky? Máme pocit, že to všecko zůstalo někde daleko za námi. Natáčecí štáb je ale parta velmi veselých a hlavně vtipných chlapíků, a i když právě tohle v příběhu vidět není, byla s nimi švanda, takže se nám natáčení nakonec i líbilo.
Á propos švanda – tak ta největší nastala v momentě, kdy před naším domem zaparkovala dodávka ČT a jakýsi místí „zpravodaj“ vložil její fotku na stránky města se slovy: „ČT ve Štětí“. Diskuse, která se pod příspěvkem strhla nám vážně polechtala bránici. A protože se v našem městě pohybuji opravdu pouze sporadicky, ani jsem netušila, kolik zajímavostí k natáčení tu máme. Tak třeba nové podzemní kontejnery (vůbec netuším, kde tu jsou), feťáky (o těch povědomí mám, ti se přehlédnout nedají), rekonstrukci náměstí (zase další beton?), ukrajinské uprchlíky (potřebují spíš klid, než kameru), nebo nějakou problémovou paní (tak tady možná trefili hřebíček na hlavičku, ale zase tolik problémů snad nedělám). Padala i témata jako vražda, šikana, revitalizace. To vše si jistě pozornost ČT zaslouží, tak snad příště. Někteří diskutující se pod příspěvkem nezapomněli ještě vzájemně pourážet a vykázat do patřičných míst, prostě vše proběhlo přesně tak, jak to má na FB být.
Byť se nám do tohoto projektu původně vůbec nechtělo, nikde jsme o tom neříkali a snažili se natáčení co nejdéle udržet v tajnosti, teď už to neutajíme. Nakonec jsem ráda, že jsme na tuto několikaměsíční spolupráci kývli, už jenom proto, kolik skvělých lidí jsme poznali. Jak se tedy žije s ADHD a poruchou chování? Popravdě, žádná hitparáda.




Na "náš" díl, s názvem Smíšené poruchy, se můžete podívat zde: Klíč





sobota 26. února 2022

Na houpačce s ADHD, aneb jak to vidí máma

 


Přibližně před půl rokem jsem byla přizvána k projektu, který mě nejen zaujal, ale také donutil trošku se zamyslet. Jak tím vším těch pár měsíců proplouvám, víc a víc přemýšlím, co mi nejvíc chybělo, když k nám před lety „vtrhlo“ ADHD. Napadají mě dvě věci. Zaprvé mezioborová spolupráce. Ta tenkrát, pokud se týkalo ADHD, v našem zdravotnictví opravdu nefungovala. Rozčilovalo mě, jak všude, kde jsem jen otevřela dveře, musím dokola vyprávět naší rodinnou i Štěpovu zdravotní anamnézu. Ať už jsem vzala za kliku v PPP, u dětské psychiatričky, u neurologa, u psychologa, u logopedky, všude jsem vykládala totéž. Nakonec nám stejně nikdo pořádně neporadil, vše jsme si museli zjistit a zařídit sami. Jak to funguje dnes nevím, obávám se, že se asi moc nezměnilo, ale s tím nic udělat neumím. A zadruhé mi opravdu moc chyběly informace. Hladově jsem hledala na netu, nakupovala a četla stohy knih, účastnila se různých seminářů a konferencí (to ostatně dělám dodnes, jen už ne tak často), ale stále to nebylo ono. Pořád jsem nebyla uspokojená. Chtěla jsem něco jiného. Chtěla jsem vědět, co mám dělat v určité situaci, co nás ASI v průběhu těch dětských let čeká, jak reaguje okolí a co s tím, jak se s tím vším dá žít a nezbláznit se a jestli je ten „materiál“ vůbec vychovatelný.  Nechtěla jsem už číst co to je to ADHD, jaké má symptomy, případné komorbidity apod. To jsem už věděla. Chtěla jsem obyčejnou mámu, která to má doma a má už lecos za sebou. Postřehy kohokoliv, kdo se s tím denně potýká. Zajímalo mě, co za dobu života s ADHD dítkem zjistil, zažil, jaké to je, co ho trápí a co si o tom myslí. Po čase se sice podobná knížka na trhu objevila (pochopitelně jsem si jí také koupila), ale zdála se mi strašně smutná a vlastně jsem jí ani nedočetla. Ne, že bych já s naším hadem zažívala denně desítky radostných příběhů, spíš naopak. Někdy jsem prožívala doslova peklo, občas mi slzy tekly proudem, ale nechtěla jsem se s tím smířit. Jsem od přírody spíš optimista, takže jsem věřila v lepší zítřky a byla ochotná udělat doslova cokoliv, abych naučila syna s jeho hendikepem žít. Učím ho to vlastně dodnes.

Rozhodně nejsem rodič, který si ví vždy rady. Často tápu a mnohé situace jsou pro mě stále nové. Přestože dobře vím, že nejlepší škola je vlastní zkušenost a praxe, občas se radím s odborníky, hledám v té odborné literatuře, vymetám semináře (v dnešní době spíš webináře), konference apod. Byla doba, kdy jsem se ptala, kde dělám chybu a popravdě, ještě dneska mě tahle otázka občas trápí. A asi jako všude, kde se vyskytuje jedinec s ADHD, tak i u nás je to jako na houpačce. Někdy jsem zcela na dně, jindy se naopak blažená spokojeností vznáším v oblacích.

Zatím stále zpracováváme „materiál“ a jaký bude konečný produkt si vůbec netroufám odhadnout. S naším ADHD totiž začala randit krásná slečna Puberta a momentálně jsou prý na vrcholu své lásky. Slečna Puberta je živel i bez ADHD, takže jistě chápete. Prognózy odborníků jsou zatím překvapivě příznivé a nadějeplné, a tak chci doufat. Za těch 14 let, jsem ovšem cestou nasbírala pár vlastních zkušeností. V hlavě se mi jich honí asi milion, ale dlouhé články nikoho nebaví, tak se pokusím to zkrátit.

 ADHD není nemoc, (i když má svoji diagnózu).  Nejde však ani o neschopnost, lenost, hloupost apod. jak by se možná mohlo zdát, a to proto, že neurologie u lidí s ADHD nefunguje stejně, jako u ostatních lidí. ADHD je neurovývojová porucha. Je tedy zřejmé, že se jedná o jistý druh hendikepu, který není na první pohled vidět.

Lidé s ADHD většinou vnímají, že jsou jiní než ostatní. Snaží se fungovat správně, což se jim málokdy daří. Bývají impulsivní, zbrklí, neohrabaní, často chodí pozdě, a to i do zaměstnání. Někteří se špatně orientují, klidně nasednou na jiný vlak a jedou na druhu stranu republiky, než měli v úmyslu (v tomto směru mám doma výjimku, potvrzující pravidlo). Ztracené či zapomenuté klíče, mobily, bundy, projekty, děti … jsou běžnou součástí jejich dnů. Dobře, s těmi dětmi to trošku přeháním. Organizace každodennosti pro jedince s ADHD bývá velmi složitá. Jejich myšlenky jim stále někam utíkají, přeskakují z jedné na druhou, mozek „přepíná“ sem a tam. Mají problém se soustředěním. Nedivme se. Špatně filtrují zvuky, slyší naráz vše, co se kolem děje. Změť hlasů, hudby, zvířecích zvuků, pračky, sekačky, bouchání, kroků, hluků z ulice, sousedovic dítě, auta, tramvaje – to vše dohromady. Nedej bože, když kolem ještě proletí moucha, nebo na zdi leze pavouk. To je pak nadobro konec s jakoukoli snahou o cokoliv. (Domácí úkol z matiky vzdejte, nemá to smysl, vypravte se raději na lov pavouka). Musí to být k zbláznění a oni s tím mají fungovat stejně jako my ostatní.

Naproti tomu bývají nadaní a velmi inteligentní. Někteří se hravě zvládnou naučit několik jazyků (závidím), jiní mají umělecké vlohy, další jsou pohybově nadaní, a jiní od kolébky vědci v pravém smyslu slova.

Děti s ADHD mají velkou potřebu pohybu. (Však také H, znamená hyperaktivita). Některé nevydrží sedět v klidu ani několik minut. Stále poklepávají rukou, nohou, v jednom kuse jim něco padá, vydávají zvuky, ve škole o hodinách „létají letadlem“. Naopak, pokud je něco opravdu zaujme a nadchne, nehnou se od toho třeba hodiny (viz. PC hry). Klid. Hyperaktivita je symptom, který se s přibývajícími roky pomalu vytratí. Většinou. Můj syn jako malý šplhal doma po stoupačkách, chodil po kuchyňském baru, na zahradě visel na každém stromě, někdy i na střeše naší chaty, u lékařky v ordinaci se procházel po opěradle sedací soupravy a kdyby to bylo možné, klidně by cestou na dovolenou pobíhal po křídle letadla. Dnes mám někdy problém vytáhnout ho z postele, natož aby udělal pohyb navíc.

Emoce některých „háďat“ jsou nevyzpytatelné. Nikdy dopředu nevíte, kdy ten papiňák vybouchne. Z mého rodičovského pohledu je právě emoční nevyzrálost u některých dětí asi ten největší problém. Vlastně, on je to problém spíš pro rodiče. Protože – je-li dítko pouze neposedné, nepozorné a impulsivní, je to těžké, ale okolí to většinou nějak přijme. Běda ale, když se přidruží emoční labilita a váš malý ďábel své emoce neumí zpracovat. Vybouchne pokaždé, když je něco jinak, než by podle něj mělo být. Věřte, že za to nemůže. V jeho hlavě má vše nějaká pravidla, kterým nikdo jiný nerozumí. Vy to víte, ale ostatní to vidí jinak. Právě toto nezasvěcení nechápou a bohužel chápat ani nechtějí. A spratek je na světě. Takže, pokud se miláček válí vzteky po zemi, kope kolem sebe, případně hází vše, co má po ruce, nečekejte pochopení. Ušetříte si mnoho zklamání a slz. Vím, o čem mluvím, vyplakala jsem řeku. Zkrátka kašlete na okolí a snažte se situaci zvládnout co nejvíc v klidu. Budete-li jednat podrážděně, dítě na sto procent přidá na intenzitě, na to vezměte jed. A odkliďte diváky. Protože právě tady platí: čím víc diváků, tím větší divadlo. Buďte si jistí, že právě tady procházíte nejtěžšími zkouškami své trpělivosti a svých nervů (při jedné většinou nezůstane). Až se herec uklidní, zkuste s ním v klidu promluvit. Vysvětlete mu, že tohle se vám nelíbilo, není to v pořádku, řekněte si, jak by to mělo být správně a doporučuji, naučte ho omluvu. Bude to v budoucnu potřebovat. Je to totiž stále dokola a ano, je to k zbláznění. Kolem puberty se záchvaty začnou pomalu měnit. Puboš zjistí, že tudy cesta nevede, protože krom průšvihu tím nikdy nic nezíská (pokud jste opravdu důslední) a hlavně, začne se za to sám stydět. Tady už jste na dobré cestě. Pořád sice bude nesouhlasně a naštvaně brblat, občas práskne uraženě dveřmi, ale to už se dá vydržet.

Většinou z toho nevyroste. Ještě dnes se velmi často setkávám s názorem, že „z toho vyroste“. Nesouhlasím. Vyroste z tepláků, ne z neurovývojové poruchy. Centrální nervová soustava se s přibývajícími roky jistě vyvíjí, dítě dozrává, mnohé aspekty pochopitelně ustoupí, některé zůstanou a jiné se naopak nově objeví. Znám mnoho dospělých ve svém okolí s diagnózou ADHD. Někteří se s tím naučili žít celkem dobře a jsou ve svém životě úspěšní, vystudovali i několik vysokých škol a pokud se sami nepřiznají, nic na nich nepoznáte. Jiní si naopak problémy nesou i v dospělosti a stále se tak nějak hledají, případně se na ně valí jeden průšvih za druhým.

Další z „odborných“ názorů a rad, kterých se mi často dostávalo byl: „Já bych ho seřezal a byl by klid.“  Troufám si říct, že tady pozor, tahle „léčba“ by mohla být kontraproduktivní. Pokud totiž dítě, nedej bože dítě se sklony k agresivitě seřežete, velmi názorně mu ukážete, že řešit problém násilím a agresí je vlastně správně, protože vy to tak přeci děláte. Jak po něm potom můžete chtít, aby se ono takhle nechovalo?  A co víc, výpraskem jeho sebevědomí opět o něco klesne a jeho nenávist k vám pravděpodobně zase o něco vzroste. To určitě nechcete.

S ADHD se dá pracovat. Musíte ale počítat s tím, že je to běh na hodně, opravdu hodně dlouhou trať (mnoho let), na které si perfektně natrénujete laskavost, trpělivost a důslednost – ta je opravdu důležitá. Musíte ovšem chtít. Musíte chtít věnovat dítěti daleko více vašeho času, často také musíte pracovat sami na sobě a leckdy vystoupit i ze své komfortní zóny a ledacos obětovat. Ne každý je ochotný změnit zaměstnání, nebo se přestěhovat, nebo dokonce obojí. Nevyhnutelné je sjednotit výchovu obou rodičů, případně všech, kteří se na výchově podílejí (širší rodina, škola). Můžete najít vhodné terapie, relaxační techniky, případně toto všecko nakombinovat. Pomoci může i dobře nastavená medikace (pod dohledem odborníka!!!).

Výsledný dopad ADHD závisí na mnoha aspektech: genetice, výchově, prostředí a okolí ve kterém dítě vyrůstá a vzdělává se, odborné péči, a možná i na osudu. Nejdůležitější roli v tom, jak nakonec dítě samo sebe bude vnímat, jak bude úspěšné ve zvládnutí svého hendikepu hrají ovšem dospělí. Rodiče se ale mohou snažit sebevíc, pokud nenajdou pochopení a podporu ve svém okolí, jejich snaha je většinou marná. Do života dětí totiž přirozeně vstupují i jiní dospělí - prarodiče, tetičky, strýčkové, sousedé, učitelé, vychovatelé, trenéři a další. Pokud se mezi nimi najde „odborník“, který pochopení nemá, dítě s ADHD je pro něj jen nevychovaný spratek a agresor a rodiče považuje za neschopné, pak stačí, když dotyčný znalec nebude ubližovat a zdrží se, pokud možno, veškerých svých komentářů a činů. Nechce-li se svých jistě dobře míněných rad a skutků vzdát, stále vám negativně zasahuje do života a ničí vaši snahu, z vlastní zkušenosti vím, že je nejlepší přerušit kontakty a zmizet z dosahu takového škůdce dřív, než napáchá nenávratné škody na psychice dítěte i vaší. To platí jak v případě blízké rodiny, tak i pokud jde o školu.

Lidé s ADHD se často cítí nepochopení, nepřijatí a sociálně vyloučení, protože selhávají v mnoha oblastech. Okolí si myslí, že „to“ dělají schválně a rychle je odsoudí, což vede k pocitům méněcennosti, úzkostem, depresím. Pokud takhle odsoudíte dítě, pak k těmto pocitům přivedete spolehlivě jak dítě, tak jeho rodiče.

Je důležité, abychom lidi s jakýmkoli hendikepem přijímali takové, jací jsou. Pak mohou i oni přijmout sami sebe.

 

pátek 29. ledna 2021

(Má) one woman show

 

Bože, já mám absťák. Šílenej, naprosto nezvladatelnej kulturní absťák. Nutně potřebuji zajít do divadla, na koncert, nebo alespoň do kina. Nepohrdnu ani dětským představením. Nepohrdnu dokonce ani filmem Hobit. Přísahám, že opravdu vydržím sedět a koukat na bandu trpaslíků, kteří dvacet filmových minut, ničí hobití příbytek. Slibuji, že tentokrát z kina neuteču, jen už mě prosím někam pusťte.

 


V létě jsem k narozeninám dostala lístky na dva koncerty. Oba jsou pochopitelně již poněkolikáté přeložené. Začínám přemýšlet, jestli mohou být lístky na koncert součástí dědictví. Zatím se tedy nikam nechystám, ale víte, jak to je. Přijde čtvrtá vlna, pátá vlna a než se nadějeme, smete nás tsunami. V létě už si třeba nebudeme smět ani otevřít okno. Neměla bych kontaktovat notáře a sepsat závěť? Jen tak pro pořádek, aby se děti za dvacet let nehádaly, kdo na jaký koncert půjde. Je ovšem možné, že lístky časem získají na hodnotě, třeba jako starý nábytek nebo mince. Na kolik se asi za pár let bude cenit vstupenka na koncert Kabátů z roku 2020? Zdá se, že můžu být v klidu, těch cenných papírů mám dost, moje děti jsou do budoucna zajištěné.

Včera jsem něco hledala hlouběji ve skříni a narazila jsem na své společenské šaty. Takové ty, které si do práce prostě nevezmete. Chudinky, potřebují provětrat. Hodím je na sebe. Dobrý. No, možná bych měla dvě tři kila shodit, ale je leden, do léta to dám. Vlastně, letos je to zbytečný. K moři se stejně nepojede a na zahradě dvě tři kila nikdo nepozná. Kde jsou ty lodičky? Pár krabic s letními botami mi popadá na hlavu. Nechám je v klidu ležet na zemi, to uklidím pak. Hurá, mám je. Jsou krásný. Neumím v nich chodit, ale do divadla se vždycky nějak „vzpružím“. Ještě přeláknout vlasy, tvářenka, rtěnka … jo, to by šlo, můžu vyrazit. Projdu se po bytě a usednu do křesla. Elegantně, pochopitelně. Ne, že tam hupsnu, jako když mám navlečené elasťáky a tričko s Mickey Mousem. Kdosi  na mě mrká. Že by? Člověk se jednou pěkně oblékne ...  Jasně, dálkové ovládání. Televize - internet - youtube - divadelní představení. Tak co si dáme? One woman show. Představení pro absťákem zmítající se zoufalce. Ona sama na podiu, já sama v hledišti. Ještě zhasnout a zábava může začít.


„Čau, jsem doma! Co děláš?“ slyším z chodby, vlastně z foajé, svojí drahou polovičku.

„Neřvi, nevidíš, že jsem v divadle?“

„Aha a kde máš roušku?“ v boxerkách a tričku nakoukne do hlediště.

„Nepotřebuju, ona je sama tam, já jsem sama tady. Naprosto bezpečné. Holubka si jí taky sundala, hned na začátku. Jestli chceš, můžeš se k nám přidat.“

„No nevím, nejsem na to vhodně oblečenej.“

„To máš jedno, společnost ti to pro jednou odpustí. Já tě pak vzbudím, až to skončí.“ 

O hodinu později:                                                                            „Hmmm, pěkný to bylo, za týden můžeme jít zas. Teď si skočíme někam na véču,“ haleká na mě drahý s hlavou v lednici a vytáhne šunkofleky.

 

čtvrtek 31. prosince 2020

Jsem pozitivní

 

Vyslovit v téhle době tato dvě slova, je něco jako sebevražda. Nebo taky ne. Proč být hned tak negativní? Každopádně si umím představit vaše vyděšené, v lepším případě soucitné, výrazy. Jsou zbytečné, zapuďte je. Nemám na mysli pozitivní Covid test, ani HIV test, ani těhotenský test (v mém věku bych dvě čárky považovala za černý humor, velmi špatný černý humor), dokonce ani test na návykové látky (i když, nějaký zbytkový alkohol z června, kdy jsem slavila kulatiny, by se možná dal ještě najít), prostě nic takového. Já jen CHCI být pozitivní. Tedy přesněji řečeno, chci pozitivně myslet.




Dřív mi to šlo nějak líp. Když jsem byla mladší, bylo všecko růžové, nic nebyl problém a také jsem se častěji smála. Nebo aspoň myslím, že to tak bylo. S přibývajícími roky je to ale čím dál těžší. Možná je to pocitem zodpovědnosti? Prostě už se dopředu bojím, že by se mohlo přihodit něco zlého. Možná na to má vliv několik let života s diagnostikovaným negativismem našeho nejmladšího. Od jeho raného dětství je prostě všecko blbý a hnusný a než ho každé ráno přeprogramuji na alespoň náznak úsměvu a drobnou pochvalu čehokoliv, negace si sedne na mě. A možná je to jen přirozená reakce na to všecko, co se kolem mě děje. Opravdu nevím, čím to je, ale myslet ZASE pozitivně, se musím NAUČIT.


 

Pozor na přeslazení

Jen to s tím učením nesmím přehnat. Občas narazím na tak moc pozitivní lidičky, že už z jejich slovníku přiberu tři kila. Ano, to jsou oni, věční sluníčkáři se srdíčkem na dlani, kterým láska a pozitivita obalená cukrkandlem stříká z každé buňky. Když vaří, používají brambůrky, salátek a masíčko, pak se s miláčkem napapkají, přebalí svého mimíska, přeměří bobánek v nočníčku a jdou spinkat. Ráno vyskočí z postýlky za kuropění (to je mnohem dřív, než já), natáhnou na sebe tepláčky a zvesela protáhnou svá tělíčka. Při tom ohýbají kolínko, kotníček, zvedají ručičky, zpevňují prdýlku, nebo posilují bříško a jejich , je pak celý den pozitivní jako proton. Moje ne! Tolik „sladkého“ opravdu nesnesu. Až tak moc pozitivní zase být nechci.

 

Být pozitivní, neznamená být naivní

Tady jsem se také párkrát poučila. Naposledy jsem byla hodně pozitivní (čti naivní), když jsem před lety důvěřovala sousedce a svěřila jí klíče od našeho bytu, aby v době naší nepřítomnosti dohlédla, kdyby bylo něco v nepořádku. Před Vánoci nám pak chodil kontrolovat byt její příbuzný (bez našeho a prý i jejího vědomí) a při té příležitosti se asi velmi „spřátelil“ s naším !!! Ježíškem. U stromečku jsem pak vrhala negativní pohledy všemi směry a domnívala jsem se, že musím mít přinejmenším pozitivní test na THC, když nikdo nerozbaloval dárky, které jsem přeci určitě koupila a zabalila. Nebyly. Zmizely. Ani takhle pozitivní už být nechci. 

 

Motivace zvenčí také moc nefunguje

V každém ženském časopise najdeme spousty rad, jak mít ráda svůj život, jak meditovat, jak myslet pozitivně. Jenže, můžete klidně přečíst stohy časopisů a knih o pozitivní motivaci, o tom, jak být lepším či úspěšnějším člověkem, běhat po seminářích a kurzech na téma „Osobnostní rozvoj“, nebo „Pozitivní programování mysli“ apod. a naučit se každé ráno u zrcadla optimisticky vykřikovat: Jsem krásná, šťastná, úspěšná …. nic proti tomu. Ovšem pokud jste ve skutečnosti obézní, nešťastná a děláte práci, která vás nebaví, pak vám to asi nebude nic platné.

Mám báječnou rodinu a práci, která mě baví. Časopisy, knihy a semináře mi tady vážně nepomůžou, musím si to srovnat v hlavě a nevidět hned katastrofu za každým rohem jako např. letos před Vánoci.

 „Nemůžu najít žárovičky na stromeček,“ halekala jsem letos, tři dny před Vánoci z kumbálu na manžela.

„Asi jsme je vloni vyhodili, byli rozbité, koupíme odpoledne nové.“

„Cože?! To říkáš jen tak? Tři dny před Vánoci žádný neseženeme. Nemůžeme mít přeci stromek bez světýlek," hroutila jsem se ve své negaci a v duchu už rušila letošní Vánoce.

„Ale seženeme, nežijeme v pravěku.“

„Čtyři sta žároviček? Na co? Kam to namotáme? To rozsvítíme celej panelák,“ sténala jsem o dvě hodiny později v hobby marketu. „Dvě stě by snad stačilo, ne? Proč nemají dvě stě? Vždyť jsem to říkala, že už nic neseženeme.“

„Ne miláčku, tohle je akorát, uvidíš. Je to přesně na náš stromek,“ ujišťoval mě POZITIVNĚ naladěný manžel.

Nemusím vám snad říkat, že měl pravdu. Sehnali jsme je a byly přesně na náš stromek. A takhle je to se vším.




---------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Včera, při návratu z návštěvy,  jsem si říkala, že by bylo fajn, kdybychom pro jednou našli před naším domem volné místo k zaparkování. A víte co? Nenašli. NO A? Zaparkovali jsme na druhém konci města a pro tentokrát jsem ani nenadávala. 😃 Domů jsme se krásně prošli a příště určitě budeme mít štěstí. 


PF 2021 

Věřím, že rok, který máme před sebou nebude nešťastný, naivní ani přeslazený.  

Přeji Vám, ať je rok 2021 především zdravý, pohodový, úspěšný a ano, ať je POZITIVNÍ. 


  





 





sobota 22. srpna 2020

Hurá do Řecka - díl 2.

 


Téměř čtyřhodinový let s rouškou na obličeji není zrovna to, po čem by komerční turista toužil, ale s vidinou následné dvoutýdenní válečky na pláži, to není až taková hrůza. QR kódy, bez kterých prý Řekové nikoho do své země nepustí, jsme pochopitelně téměř nepotřebovali. Pouze při výstupu z letadla jsme zamávali papírem před očima jakémusi „asiúředníkovi“ v teplákách.
„Tak jsme tu, teď už se nemůže nic stát,“ oddychla jsem si, když jsme z pásu sundali všecky naše kufry.
 
Hotel je ohromný a z větší části zatím prázdný. Aby taky ne, je začátek července, jsme mezi prvními turisty.
„Vybalíme až večer, teď půjdeme hned k moři,“ plánuje nedočkavě Štěpa.
Tak ne. Recepční nás usadil do křesílek a tři hodinky nás nechal zchladit.

„Říkali ve zprávách, že prý se tu na nás těší,“ zase se ozve načuřený Štěpán.

„To by asi souhlasilo. Turisty tu dlouho neviděli, tak se pan recepční potřebuje tím pohledem na plnou recepci nabažit.“ (Byli jsme tam sami).
 
Bydlíme. Teď už bude jen pohoda, teď už se nemůže nic stát.
„Ááááúúúú, vříská Štěpán se šnorchlovací maskou na hlavě (kompenzuje si absenci roušky) a z nohy mu teče krev. Docela dost krve. Hodně krve. Nesnáším pohled na krev, dělá se mi špatně a tohle vypadá odhadem tak na dva stehy. Hlavně žádnou paniku.
„Na doktora zapomeň, musí ti stačit léty a třemi dětmi prověřená maminkovská péče.“
Táta drží, já operuji. Poufoukám, vyčistím, zalepím náplastí s dinosaury a uklidňuji pacienta:
„Prosím tě neřvi, jizev máš za ty roky víc než de Peyrak a budeš tu řvát kvůli škrábnutí.“ Když jsem se patřičně vžila do role lékaře – chirurga, s úsměvem jsem ještě pacientovi zakázala další den koupání. To aby rána nezmokvala.

„Úúúááá, co tu jako budu dělat? Já se chci koupat a taky šnorchlovat a chci na tobogány. To tady fakt nemusím bejt, objednej mi letadlo! Jedu domu! Blbý moře, blbý šutry, blbý šnorchlování …“
Nasimulovala jsem hovor s leteckou společností a „objednala“ letadlo.
„V Praze na letišti si tě vyzvedne brácha,“ s ledovým klidem informuji pacienta, který se během mého telefonátu zázračně rychle uklidnil.
„Promiň mamííí, já nechci domů, mě se tady líbíííííííí ….“
Vymýšlíme náhradní plán, sháníme autobusovou zastávku a jízdní řád. Improvizace je mé druhé jméno.  
 
Výlet se vydařil, rána vypadá dobře, teď už se nemůže nic stát. Večerní procházka po pláži je báječné zakončení dne. Moře se trošku vzteká, vlny zaplavují pláž až k lehátkům. Hopsáme mezi nimi a vyprávíme si, co se nám líbilo na výletě a kam se ještě vypravíme.
„Au!“ zařve zase Štěpán a od jeho nohy moře odnáší ohromnou, ovšem očividně mrtvou rybu. „Kousla mě ryba.“
„Nemohla tě kousnout, je mrtvá.“
„Tak mě kousla mrtvá ryba,“ ječí a ukazuje na své zranění, pro změnu na druhé noze. Teče mu krev. Jen trošku, ale teče. Manžel drží, já operuji. Pofoukám, vyčistím, zalepím náplastí s dinosaury (de Peyrac by zbledl závistí). Teď už je téměř jasné, že jsem se minula povoláním.
„Na žádnej vejlet zejtra teda nejedu,“ varuje mě Štěpán se slzami na krajíčku.
„Neboj, krveprolití už bylo dost. Teď už se nemůže nic stát. Zítra se vrhneme do napěněných mořských vln.“
 
Druhý den ležím na pláži a zírám do těch napěněných vln. Včera jsem Štěpánovi slíbila, že se do nich dnes vrhneme, jenže to zatím není možné, jsou až příliš velké. Beach boy nás pustí maximálně tři metry od břehu, dál ani krok. A tak zatímco já se kochám a rozjímám, Štěpán se šel vrhat alespoň do bazénu.
 
Z rozjímání mě cosi vyrušilo. Kometa. V džínách, tričku a botaskách. Vypadá na kluka a nanejvýš na osm let. Za kometou spěchá schvácená paní v šatech. Ta vypadá na maminku. Než se maminka uvelebí na lehátku, kometa se houpe na vlnách. V džínách triku a botaskách. Když se vynoří, je ho okamžitě plná pláž. Lítá, skáče, válí se v moři, v písku, radostně výská, cáká na mámu i na všecky kolem. V mé hlavě se zběsile spustí siréna a hystericky se rozbliká červené světlo s nápisem „POZOR ADHD!!!“
OUUU, zaúpím v duchu.
 
Pozoruji toho kluka jak je hned tu, hned tam, teď v moři, pak na pláži, a vzápětí zase na molu. Kouknu na maminku, pokud zůstane v klidu, je to jasný. Mámu ADHD dítěte něco takového nemůže rozladit.
„No, ty zase vypadáš,“ pronese klukova máma s ledovým klidem.
„Aspoň ty boty sis mohl sundat. Půjdeš teď na recepci jako prase.“
Plesk, švihne sebou kluk do vln a mámu už ani neslyší. V tomhle zběsilém tempu vydrží ještě asi hodinu, pak se vyválí v písku a bez varování usne. Teď už nepochybuji.
 
„Jooo, jasně, že je ADHD, jak to víte?“ diví se maminka, když si druhý den povídáme na pláži. Jen si tak pokrčím rameny.
 
Moře se vzteká čím dál víc a já s nevolí přijímám fakt, že letos si v moři asi nezaplaveme. Již několikátý den nad molem vlaje červená vlajka, plavčík bedlivě sleduje všecky „přeskakovače“ vln a nepustí je dál, než pár metrů od břehu. Snažím se o vnitřní klid, aspoň mám víc času na čtení. Přírodě neporučíš. A bohužel, ani lidem. Alespoň některým.
 
Vnímám chaos, který náhle ovládl vše kolem. Odložím knížku (zrovna teď, když je to tak napínavý), právě v momentě, kdy se kolem mě mihne další kometa. Tentokrát to ale není kluk, tahle kometa je starší a místo džínů má oranžové plavky. V jedné ruce plovák, v druhé záchranný kruh. Na molu pobíhá několik mužů a ve vlnách daleko od břehu se občas mihne jakási hlava a mávající ruce. Záchranář hází kruh, ale moře mu ho vrací zpět, tonoucí nemá šanci jej zachytit. Nezbývá, než se vrhnout běsnící přírodě do náruče. S napětím sleduji tu scénu, která se mi vůbec nelíbí, a přemýšlím, co dělat. Nedělat nic se zdá zatím nejlepší. Na molu je lidí až dost a vrhat se do vln je nesmysl. Čekám. Stejně jako desítky lidí kolem mě. Po několika minutách vidím, muže na molu, kteří konečně vytahují tonoucí se paní z moře. To se ale nechce vzdát. Jako náhradu chce záchranáře.
 
Sleduji jeho boj o život. Není nikdo, kdo by pomohl, moře nám ho občas ukáže a hned zase pohltí. Na vhozený kruh nedosáhne, vlny ho nesou pryč.
Běžím k plážovému baru a žádám barmanku o pomoc pro záchranáře. Chvíli trvá, než pochopí, nakonec ale sáhne po telefonu. Ve chvíli, kdy se opět otočím směrem k moři, zahlédnu záchranáře plavat ke břehu. Za chvíli už kráčí po pláži. Vyčerpaný, potlučený, ale živý. Na pláži se strhne potlesk. Nejraději bych ho objala. Ta úleva.
 
Vždycky se může něco stát.
 
 -------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Pominu - li vyhořelou elektriku a návštěvu hasičů u nás na chatě hned první den prázdnin, bazén, vyvalený ze své konstrukce, všecka ta zranění a dovolenkové zážitky, tak jsme vlastně měli celkem klidné prázdniny.

pátek 14. srpna 2020

Hurá do Řecka - díl 1.


Když Eva zjistila, že i letos odlétáme na dovolenou, zcela upřímně zajásala: 

"No,bezva, to si zase počtu, to zase budou story".


Já opravdu vůbec netuším čím to je, ale je fakt, že většina našich nečekaných a často i nechtěných zážitků nás potká právě na dovolené. Ty letošní začaly již dlouho před odletem, a to s příchodem pandemie. Je zbytečné popisovat, jak to nejen v naší zemi vypadalo, tu dobu máme všichni v čerstvé paměti. Jelikož byla situace taková, jaká byla, usoudily jsme, že nejlepší bude, dovolenou zrušit. V cestovní kanceláři byli ale jiného názoru a rozhodně si nemysleli, že je to až tak dobrý nápad. A aby nás o tom přesvědčili, vyšroubovali storno poplatek do závratných výšin. Takhle bohatí opravdu nejsme a tak jsme byli nuceni svůj báječný nápad přehodnotit. Mé sympatie k CK ochladly. Nastala doba ledová.

S napětím jsme sledovali zprávy, abychom se dozvěděli, kdy se kde otevřou či naopak zavřou jaké hranice, zda mají letecké společnosti dostatek letadel, pilotů a peněz, aby nás bezpečně přepravily tam i zpět, jaké podmínky platí pro vstup do dané destinace a také jaká mají opatření, kolik náklaďáků mrtvol denně nasypou do hromadných hrobů, zda mají obchody stále zásobeny potravinami, nebo už to místní stihli vyrabovat, jestli turisty v případě nákazy nechají pojít někde ve sklepení, či umírají důstojně na pláži pětihvězdičkového hotelu, obklopeni fešným zdravotním personálem ve skafandrech a podobné praktické informace. Pod rouškou noci se mojí noční můrou stal můj vlastní obličej, opálený rouškovým motivem.

Když už bylo téměř jasné, že odletíme, nastala doba žhavá. V hlavě se mi honilo asi milion otázek na téma, co bude když… a chtěla jsem na ně odpovědi. Žhavila jsem proto dráty ať už telefonické či emailové. I v tomto případě měli v CK jiný názor. Buď nevěděli, nebo mi pro jistotu neodpověděli vůbec. Tuším, že asi tak po dvacátém telefonátu a třicátém emailu jsem se naopak já stala noční můrou všech zaměstnanců cool centra CK.

Pár týdnů před odletem vypadala situace nadějně a my jsme se začali dokonce těšit.

Šest dní před odletem jsem urgovala pokyny k odletu. Když už jsem si je vydupala, bylo nutné vyplnit dotazník, na jehož základě nám měly být vystaveny QR kódy, bez kterých nás prý na území Řecka nepustí. Vyplňování nefungovalo. Volala jsem do CK (pokořením magické stovky jsem přestala telefonáty počítat). Nevěděli. Zjistí a zavolají zpět. Tak prý nemám dotazník přepínat do češtiny. Je nezbytné vyplnit ho v původním znění (bez titulků). Cca. po hodině jsem s neskrývanou pýchou odeslala poslední vyplněný dotazník v anglické verzi.

Dva dny před odletem přišly na email očekávané kódy. Pro mě a pro Štěpu. Manžel nedostal. Volala jsem do CK. Nevěděli. Není to jejich věc, jedná se o záležitost Řecka. Ale zjistí a zavolají zpět. (V tento okamžik už jsem se zase přestávala těšit.) Tak prý nevadí, že mám jen dva kódy, mám být ráda, že přišly alespoň dva. Nebyla jsem ráda.

Den před odletem ze zoufalství píšu email do Řecka, jaký že to máme problém.

Patnáct hodin před odletem jsem se vypravila do pobočky CK. „Co s tím jako máme dělat?“ ptala jsem se paní za přepážkou. Nevěděla. A nezjistila.

Asi po čtvrt hodině marného přemýšlení co s tím, se ozval Štěpán:

„Mami, kontrolovala jsi SPAM?“

„No jistě, nejsem přeci pitomá.“

„OK,“ vzal Štěpán moji odpověď na vědomí a dál se věnoval své nové knížce, kterou jsme mu původně koupili, aby neprudil na pláži, kdyby tam náhodou nebyly české děti. Za dalších patnáct minut se, jen tak mimochodem, ozval znovu.

„Hele, mami, kontrolovala jsi taky HROMADNÝ?“

„Ne! Tam chodí jen reklamy na LIDL, tam nekoukám,“ odsekla jsem, už malinko podrážděná a znechucená z té neřešitelné situace. Jen tak pro jistotu, snad abych ho přesvědčila, že HROMADNÝ jsou fakt na nic, jsem vytáhla z kabelky mobil …

…“Vážení cestující, vítejte na palubě letadla Boing 737, společnosti Smartwings. Připoutejte se, prosím. Po celou dobu letu jste povinni chránit svá ústa i nos rouškou, (protože) náš let je nekuřácký.“

Naše poklidná dovolená právě začíná. Teď už se nemůže nic stát, takže: 

"Hurá do Řecka!"

 

To be continued

---------------------------------------------------------------------------------------

PS: Odpověď z Řecka mi přišla, až když jsem už týden ležela na řecké pláži.


pondělí 3. srpna 2020

Prázdniny s Emou

Prázdniny jsou o pohodě, teple, sluníčku, radosti, koupání, cestování a také setkávání. Máme za sebou nouzový stav, kdy jsme sice měli takové „jakoprázdniny“, ale neměli jsme ani pohodu, ani teplo, ani sluníčko, ani radost a už vůbec jsme nesměli cestovat, ba co víc, většinou jsme se nesměli ani setkávat. Rozhodla jsem se tedy, že si tohle všecko o prázdninách vynahradíme.


Nějaké to cestování už máme za sebou, teď přišlo na řadu sekávání. Pozvala jsem k nám na pár dní sestřenici Petru s dcerou Emičkou. Emička je krásná, čtrnáctiletá slečna s očima jako studánky, se srdcem na dlani, neskrývaným obdivem ke všemu, co řekne či udělá její tatínek, rozkošným, stále ještě dětským smíchem, který je v naprostém protipólu s jejími radikálními politickými názory a s Aspergerovým syndromem.

Já jsem se těšila, že si s Petrou pořádně pokecáme a Štěpán se těšil, že bude mít na pár dní parťačku. Jen můj muž byl zděšen. Při představě, že bude mít doma tři ženský, byl výjimečně rád, že musí chodit do práce. Domů chodil večer, opekl mamuta na ohni, zeptal se, jaký byl náš den a upadl do bezvědomí.

Zatímco on pracoval, my jsme si užívali pohodu, teplo, sluníčko a koupání. Velmi brzy jsem zjistila, že zabavit návštěvu není žádný problém. Návštěva bavila mě. A co víc, bavila každého, kdo se byť jen lehce mihl v blízkosti naší zahrady. Emička vesele pobíhala po trávě, chytala brouky, řádila se Štěpánem v bazéně a hlavně si s každým moc ráda povídala. Jen občas se schovala do stanu, aby si četla, nebo aby měla klid na telefonování s kamarádkou. Ve chvíli, kdy se v její blízkosti objevil někdo neznámý, spustila svůj seznamovací rituál. „Já jsem nejmladší dcera Jiřího XY a Petry XY. Můj táta je umělec…, táta říkal …, táta dělá…, táta má rád…, táta nemá rád…, táta se zlobí když …, a nadává když ….“ Emička je zkrátka kouzelná. A upovídaná. Hodně upovídaná. Děsně upovídaná. Prostě ukecaná. A úplně stejně jak je ukecaná, je taky upřímná.

Vzala jsem obě holky do obchodu své kamarádky Eriky. Zaprvé, abych jí pozvala na večerní grilování a za druhé, aby se holky mohly pokochat těmi rozkošnými vílami, skřítky, svíčkami, hrníčky, cedulkami, obrázky, mejdlíčky, polštářky, obrázky, zkrátka cetkami, kterých my holky nemáme nikdy dost a kterých má Erika plný obchod.

„Přijdu i s pejskem,“ přijala Erika pozvání.  

„Jéé, ty máš pejska?“ zaradovala se Ema.

„Mám, francouzského buldočka,“ pyšně pronesla Erika.

„Fuj, ty nesnáším. Já mám ráda jen velký psy, malí jsou zákeřní,“ vykřikla Ema s neskrývaným opovržením a spustila přednášku o tom, jaký je rozdíl mezi malými a velkými psy. Navázala pak plynule na naši současnou politickou scénu a pochopitelně na tátu.


Ani při večerním grilování jsme nedostali moc šancí popovídat si s někým jiným. Emička nás zásobovala historkami ze školy, nebo s kamarádkou, a hlavně jsme se dozvěděli, jaký názor má táta a pochopitelně i ona, na naše minulé i současné politiky, že táta nemá rád Karla Gotta a doslova nenávidí Vánoce. Když jsme společně vše dopodrobna prodiskutovali, vysloužili jsme si ocenění:

„Ty jsi nejlepší strejda, ze všech,“ udělila Ema titul Mírovi.

„A ty jsi mooooc hodná teta,“ vysloužila jsem si ocenění já. 

Pak se obrátila k Erice a tím nejlaskavějším tónem pronesla:

„Ty jsi zlatokopka, co má šmrnc.“

Výbuch smíchu, který následoval se nesl napříč všemi zahradami a nebral konce. Jen Ema nerozuměla, čemu se to vlastně smějeme. Smáli jsme se dlouho a toto ocenění už asi nic nepředčí. Nejlepší grilovač, který náleží mému muži, mu ale trošku závidím.

Další den jsme se vypravili na výlet. Naším cílem byl hrad Kokořín, ale nakonec jsme stihli i mělnický zámek. Dětem se hrad líbil, ale v tom horku se jim na zámek už nechtělo. Přemluvit se nechaly až pod příslibem návštěvy zámecké cukrárny, což pro nás matky zase takový problém nebyl, protože kafe přijde k chuti vždycky.

 

Prohlídka zámku se nakonec líbila všem, jen pan průvodce se očividně těšil, až skončí. Emička ho soustavně bombardovala otázkami, na které neznal odpověď.

“A kdo to je na tamtom obraze, vedle toho, který jste nám ukazoval? A proč je tamten obraz poničený? A na co je tohleto?“ 

Štěpána pro změnu přepadla silná touha provozovat svůj nový fotografický koníček a to i přes to, nebo možná právě proto, že je zde fotografování zakázáno. Běhal za panem průvodcem a pořád se ptal, jestli si může vyfotit tohle a taky tamto. Po několika minutách byl průvodce z našich dvou mimoňů úplně mimo a po celou dobu prohlídky si hlídal pozici, kde je on a kde jsou mimoni. Jakmile se jeden z nich přibližoval, pan průvodce prchal.

„Děti, podívejte se, támhle u cukrárny sedí majitel zámku, kníže Lobkowicz, kterého jsme viděli při prohlídce na tom obraze,“ upozornila jsem Emičku a Štěpána a v bláhovém domnění, že jdou za mnou, jsem bezstarostně vešla do cukrárny. Když jsem se pro ně vrátila, abych zjistila, kde se obě děti zapomněly, našla jsem Emu v družném hovoru s panem knížetem.

„Já vám moc děkuju, že jsem si mohla prohlídnout váš zámek. Je vážně pěknej. Můj táta je umělec, moc dobrej umělec, zasloužil by si ocenění. Můžete se k nám přijet podívat na jeho dílo …,“ švitořila vesele a Štěpán jí za zády zadumaně přitakával. Zavětřil příležitost, ale zeptat se na fotku si netroufl. Ovšem podpis, to by mohlo projít. Vytáhl svůj cestovatelský deníček a s panem knížetem si domluvil malou soukromou autogramiádu. Pan kníže nejprve ohromeně seděl a nevěřícně zíral, ale po chvilce se do hovoru s dětmi zapojil.

„Mami, já jsem ho pozvala k nám,“ pyšnila se radostně Ema už s plnou pusou opatlanou od jakéhosi kakaového zákusku. Petra zděšeně vykulila oči: „Zbláznila ses?!?! To budu muset uklidit …!“

Prázdniny jsou o pohodě, teple, sluníčku, radosti, koupání, cestování a také setkávání. My jsme se např. setkali (a kdo ví, možná ještě setkáme) s knížetem.

Dny s Emičkou byly možná trošku náročnější, ale jinak byly přesně takové, jaké mají prázdninové dny být.



--------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Ema prý zapomněla říct panu knížeti adresu. Petra zajásala, nemusí uklízet.

O čtyři dny později jsem se na zámku v Chlumci nad Cidlinou nečekaně setkala s hrabětem Kinským. Tentokrát už bohužel bez Emičky i bez Štěpána. 

PPS: Pan Jiří Jan Lobkowicz oficiálně neužívá titul kníže, ale princ. Ovšem uznejte, že kníže zní mnohem romantičtěji. 😊