sobota 22. července 2017

Rande s .....




   

     „Pomerančový džus!“
„Co?“ Otevírám líně jedno oko, pak i druhé, sahám po mobilu … 4:52!!! Štěpa zase mluví ze spaní. Copak se mu asi zdá? Otočí se na druhý bok a dál pravidelně odfukuje. Mně už se ale spát nechce, mé smysly začínají vnímat zvuky moře narážejícího na pobřeží. Uvědomuji si, že dnes je hlučnější než jindy, to už se mě asi nemůže dočkat. Potichu se zvedám, popadnu Pepínův nový foťák, z věšáku i jeho mikinu (svojí tady nemám, na co taky mikinu na dovolenou u moře?) a v pyžamu mířím na pláž. Ještě osušky, když už tam jdu, zaberu „VIP“ lehátka.

    Chvilku váhám. Nejsem cvok, courat v pět ráno po pláži? Ale co, spát můžu doma, pohled na komíny štětské papírny mě v 5 hodin ráno z postele zaručeně nedostane. Cestou na pláž potkávám osamělého běžce se sluchátky v uších. Pravděpodobně si o mně myslí totéž, co já o něm. Vyměňujeme si chápající úsměvy.

    Moře je dnes opravdu velmi vášnivé, takhle řádit jsem ho tu ještě nezažila. Hodím osušky na lehátka, usadím se a rozespale sleduji tu divočinu. Fascinuje mě to. Nachystám si foťáček a čekám na tu nejlepší, největší a nejkrásnější vlnu. Je to přesně TAHLE! A tahle taky…a támhleta …. Běhám po pláži, vlny se mnou laškují, něžně laskají mé nohy, střídavě je obalují pískem a chaluhami, nebo jen tak omílají slanou vodou… tančíme spolu ve větru… cvak, cvak, cvak … 

    Přímo přede mě moře vyplavilo shluk škeblí, (ví, jak mě okouzlit) – nádhera – cvak, racek – cvak, další vlna, zaručeně ta pravá – cvak, milenci na molu (kde se tam vzali?) – cvak, v dálce pluje loď (ááách, jak romantické) – cvak,     vlna - cvak, racek – cvak, mušle - cvak, cvak, cvak…..             To už ležím v písku, svět okolo nevnímám,… vychutnávám kouzlo okamžiku a snažím se ho zachytit. Slyším, jak se ve vlnách „melou“ kameny, voda divoce cáká … na mně, na foťák …

    Kdyby nás takhle načapal můj muž, asi by mě ‚zabil‘. Společně se mnou se tady, v písku, mezi šutry, pouhých pár centimetrů od místa, kde se rozlila ta nejdivočejší vlna, válí jeho vymazlený černý Canon.  Vyprávět mu to ovšem nebudu, je to naše tajemství.

    Procházím se, vítr si pohrává s mými vlasy, pozoruji vlny narážející na břeh a vnímám každý jejich dotek. Voda se rozlévá po celé pláži, převrací písek, vyplavuje mušle a kameny, a zase si je rychle bere zpět. Napadá mě, že stejné je to s mými myšlenkami. Mozek je vyplaví, převrátí a zase je vezme zpět, jako by nechtěl, abych se o ně s kýmkoli dělila. Prostě si je srovná sám, tak jako si moře srovná své kameny, mušle, zrníčka písku…..

    Za kopcem se vyhouplo sluníčko a hladina se rázem rozzářila jako zrcadlo. Chápu, svádí mě. Sundávám mikinu a… už, už bych podlehla … jenže, pláž je plná lidí. Rychle kouknu na mobil, je téměř 7 hodin. Dvě hodiny jen my dva. Já a moře. Studí mě nohy a mé hladové břicho se začíná hlasitě ozývat. Konec randění, přijdu později, slibuji. Vracím se do hotelu … poslední „polibek“ - cvak.

    „Mám asi milion nádherných fotek“, halekám hned na prahu pokoje. Za jak romantických a zároveň dramatických okolností vznikly, taktně zamlčím.
„To je fajn, jen doufám, že jsi neutopila foťák!“  
😉
PSSST !!! 


sobota 8. července 2017

Maruška je prYma učitelka

  
    „Vy jste mi sem přivedla úplně jiného Štěpána,“ překvapeně mě osloví dětská psychiatrička po té, co nakoukne do čekárny ze svého ‚pokojíčku‘, kde si asi 30 minut povídala se Štěpou. Když se uvelebím v křesle proti ní, pokračuje: „Já ho vůbec nepoznávám. Dnes jsme si báječně popovídali, což je pro mě novinka. Opravdu se mnou mluvil, nevzteká se mi tu, nehopsá po křesle, nebručí, není v křeči, je uvolněný, milý, krásně mluví o paní učitelce. Říká, že ‚Maruška je prima učitelka‘ a ve škole se mu líbí,“ stručně zhodnotí paní doktorka průběh rozhovoru se Štěpou, který sedí vedle mě a točí si se spinerem. Ano, Maruška je prYma učitelka, s úsměvem jsem si vzpomněla na Štěpánkovu malůvku před několika týdny.


    A protože je konec školního roku a my máme za sebou 6 měsíců v nové škole a v novém (přechodném) domově, můžeme si dovolit lehce bilancovat.  
 
    „Když jsem poprvé vstoupila do školy, kterou jsme pro našeho syna vybrali, nevěřila jsem vlastním očím,“ vyprávím teď paní doktorce já. „Tahle pražská škola vypadá trošku jako Bohem zapomenutá školička kdesi v zapadlé horské vesničce. Třídy jsou maličké, na katedře učitelky nestojí počítač, zelená tabule je na kolečkách a zdobí jí retro magnetky ve tvaru ovoce. Velká francouzská okna v dřevěných rámech pokrývají téměř celou jednu stěnu a poskytují uklidňující výhled do školní zahrady. Děti jsou tu hlučné, většina z nich si nese diagnózu spojenou s poruchou chování (ADHD, ADD, AS apod.), ale paní učitelky jsou milé a usměvavé a to i přes to, že nemají ve třídě interaktivní tabuli, nemají každá svůj kabinet a v něm svůj PC. Jediným jejich zázemím je maličká sborovna, ve které se všecky scházejí. Když skončí vyučování, ve třídách se místo učitelek objeví vychovatelky a škola se přemění v družinu.“ Odmlčím se a kroutím hlavou, protože jsem opravdu dlouho nechápala, jak to může fungovat. Jak lze bez vymožeností 21. stol. zvládat celou školu dětí s poruchami chování?

    Je to jednoduché. Vše je o lidech. Paní ředitelka, paní zástupkyně, paní učitelky, asistentky i vychovatelky jsou milé dámy, které jsou v problematice dětí trpících poruchami chování velmi erudované. Možná na této škole neinvestují tolik prostředků do materiálního zajištění, moderních vymožeností a luxusního vybavení školy, ale určitě zde opravdu hodně investují do vzdělanosti svých pedagogů, do upevňování mezilidských vztahů, do chápajícího přístupu ke svým žáčkům a jejich rodinám. Jednání s paní učitelkou není stresující záležitostí, rodič zde není v pozici ‚školáčka‘, kterého je potřeba vytahat za uši, zašlapat do země a rozmáznout jako obtížný hmyz, ba právě naopak. Zde jedná rovný s rovným a vás tak zaplaví pocit, že se bavíte s kamarádkou. Nikdo nikoho neosočuje, neuráží a neposílá do ústavu. Nikdo nehodnotí, jestli je dítě normální a jestli vy jste dobrá matka.  

    "Byla bych neupřímná sama k sobě, kdybych tvrdila, že za půl roku v nové škole Štěpa neměl záchvat. Měl," přiznávám dobrovolně paní doktorce. "Každý jeho záchvat špatně nesu a některé z nich i zoufalstvím obrečím." Společně proto spočítáme v komunikačním sešitě „červeňáky,“ kteří téměř vždy symbolizují Štěpánův proběhnutý záchvat. „Červeňáci“ jsou tím nejhorším stupněm v systému denního hodnocení chování žáků, naproti tomu „zeleňáci“ znamenají, že ten den žáček zvládl SUPER. Napočítáme jich 10 – červeňáků.  „Fakt 10?“ divím se. „Za půl roku? Tenhle počet by v bývalé škole hravě zvládl za tři týdny. Možná i dřív a to byl medikovaný, teď není. Jak je to možné?“ Vlastně, je mi jasné, jak je to možné a přesně o tohle nám šlo - snížit frekvenci Štěpánových výbuchů a žít alespoň trošku v klidu a bez stresu – a to se povedlo. Štěpův komunikační sešítek ovládli zeleňáci.

    Došli jsme tak v ordinaci k naprosto zjevnému závěru. Změna, kterou jsme prošli, nebyla úplně jednoduchá, ale přinesla své ovoce. Opustili jsme to, co máme rádi – náš byt, zahrádku, přátele, ale především naše starší děti (jsou sice již dospělí, ale pro Štěpu jsou to pořád prima bráškové) a zbytek rodiny - prostě náš domov. Opustili jsme i naše zaměstnání. Pronajali jsme v Praze byt, koupili do něj postel a vrhli se do neznáma. Zpočátku jsme spali ve spacáku, domácí úkoly psal Štěpa na konferenčním stolečku v poloze klečmo a když jsme chtěli uvařit, museli jsme nejprve zajet do nákupáku a koupit si hrnec a vařečku. (Zvláštní pocit, když je člověk zvyklý na kompletně vybavenou domácnost a najednou nemá v šuplíku ani cedník.) Domů jezdíme na víkendy a prázdniny. To vše neděláme proto, že by to byl náš sen a naše touha, neděláme to pro naší kariéru, dokonce ani proto, že by to vyžadovala Štěpánkova diagnóza ADHD a přidružené poruchy.  Je to proto, že jsme se setkali s nepochopením, odsouzením a pohrdáním. Na malém městě inkluze stále nefunguje a tak jsme si vyzkoušeli, jak 'chutná' sociální vyloučení. Co bylo, jsme nechali za sebou a šli o dům (no, vlastně o město) dál. Vyplatilo se, zatím. Dobře si uvědomujeme, že rozhodně nemáme vyhráno. Před námi je puberta, která bude dle psychiatričky velmi těžká a hlavně zlomová. Několik krušných let nás tak jistě ještě čeká a nám nezbývá než doufat, že se ‚zlomí‘ na tu lepší stranu. To ale budeme řešit, až to přijde.

    Pojem DOMOV pro nás náhle nabral zcela jiný význam.


-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Paní učitelka si prý „své“ děti nechá ještě minimálně příští rok. Má spousty nápadů a už teď vymýšlí „jak by se ‚to‘ dalo a co by ještě šlo ….“.
Zkrátka, Maruška je prYma učitelka. 💓

sobota 24. června 2017

Boty

                                           ... aneb sexuologem proti své vůli



    „Pane Nováku, vysvětlete prosím vašemu synovi, co znamená slovo vagína,“ s úsměvem osloví vychovatelka školní družiny pána, který, tak jako já, čeká před školou na svého potomka. Pan Novák zrudne, vykoktá něco jako omluvu a já si vybavím scénku z jakéhosi amerického filmu (na název si nevzpomínám), kde malý chlapec běhá po školce a pokřikuje: „Kluci mají penis, holky zase vagínu!“ Jsem šťastná, přešťastná, že paní vychovatelka tentokrát neoslovila mě. Dveře školní družiny se zavřou, aby se vzápětí zase otevřely. „Vy také, paní Danešová.“ No jistě, přeci Štěpa nezůstane pozadu. Pan Novák se s úlevou usměje a mezi námi probleskne jiskřička vzájemného porozumění.

    „Co je to vagína?“ Ptám se Štěpána cestou na tramvaj a v duchu už promýšlím další výchovný krok - na toto téma mám v hlavě pochopitelně naprosto vymeteno. „Neviiim,“ odpoví Štěpa bez rozmýšlení, „říkal to Franta.“ „Že to říká Franta, ještě neznamená, že to musíš říkat taky,“ vypustím ze sebe jednu z těch TOP trapných vět, které říkáme my rodiče, když si opravdu vůbec nevíme rady. Na žebříčku nejtrapnějších rodičovských hlášek, je tahle zcela jistě v první desítce. Jenže, já potřebuji získat čas na promyšlení strategického plánu, protože tady jde o vážnou věc. Jak mám asi dítěti s ADHD a poruchou chování vysvětlit, že vagína sice není sprosté slovo, ale přesto se při běžné komunikaci nepoužívá? Jak to mám vysvětlit dítěti, který má ten zvláštní dar, že i při vyslovení naprosto nevinného slova 'blbec', které všichni běžně používáme, se mu podaří pohoršit i partu dlaždičů v pruhovaných 'montérkách' na protějším chodníku?  „Už to prosím tě nikdy neříkej, jo?“ „Proč?“ „Protože jsem to řekla!“ (Skvělé, dnes mi to vysloveně jde - tahle hláška je na 100% v první trojce.) Bože (jsem ateista), proč si tyhle situace musím vždycky vyžrat já? Třetí syn a stejně pořád nevím, jak na to.

    „Jasně mami, já to chápu,“ kývá Štěpán horlivě hlavou, když dokončím svůj, pro tentokrát výjimečně velmi stručný, monolog. Těžko říct, kdo z nás si víc přeje, aby to už skončilo. UF, mám to za sebou. Zajímalo by mě, co z toho si opravdu zapamatoval, ale - zkoušet ho raději nebudu. 

    „Tak, jaký jste měli den,“ptá se manžel večer na zahradě po té, co si sedne na svůj oblíbený schod s hrnkem kávy v ruce. Chvíli váhám, ale pak zavolám Štěpu, který bosky poskakuje v trávě před chatou, ať se tátovi pochlubí, jak si dnes rozšířil slovní zásobu.
„Štěpi, řekni tatínkovi, co je to vagína.“
Štěpán zvedne hlavu a nevinně, bez jakéhokoli zaváhání vyhrkne: „BOTY.“ 

    Manžel vykulí oči, vrhne na mě nechápavý pohled a vteřinu rozpačitého hrobového ticha protrhne salva smíchu. Řev, který vyplašil veškeré ptactvo nejen na naší třešni, se nese celou zahradní kolonií a my tři se válíme v trávě.

    „Jsem fakt rád, že se neživíš jako sexuolog,“ ocenil později můj muž mé výchovné úspěchy.
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Přísahám, že slovo „boty“ jsem ve své odpolední přednášce vůbec nepoužila. (A obávám se, že nyní ho ze svého slovníku úplně vyřadím.)

sobota 10. června 2017

Když nic nemusím ...

... aneb jedno proflákané odpoledne





    Luxus v podobě volného odpoledne. Měla bych jít domů a trošku poklidit, vysát, vydrbat koupelnu, vyžehlit horu prádla, zabalit dárek pro tchýni k 70. narozeninám a napsat závěrečné zprávy na dva mé žáčky. Měla bych. Jenže nemusím. Ať žije prokrastinace! (Uf, to je zase slovo.)

    Nemusím dobíhat tramvaj a chvátat do družiny, úprkem na logopedii a cestou domů ještě honem nakoupit. Nemusím kontrolovat úkol z matiky a zkoušet Štěpu ze slovních druhů a násobilky. Nemusím, celá otrávená, sedět na hřišti a čekat, až se můj hyperaktivec vyřádí, nemusím hrát vlajky a vlajkové pexeso, ani hopsat v obýváku před X-boxem. Nemusím stát ve dvanáctikilometrové koloně na dálnici. Nemusím nikomu vysvětlovat, že není zdravé cpát se pořád rohlíkama a je načase ochutnat po dlouhé době zase jablko, banán, jogurt nebo třeba kuskus se zeleninou, protože rohlíkové období už mě nebaví. Přemýšlím, jaká "stravovací" období, už máme za sebou. Tak např. období palačinkové. Poznáte ho podle toho, že v lednici máte do zásoby namíchané řídké těsto a palačinkovou pánev zásadně neumýváte. Také období párkové nebo knedlíkové je celkem oblíbené. Za sebou máme i období popcornové, pizzové, čínsko-polévkové a nyní jedeme, už asi po sté, to nejoblíbenější – rohlíkové. Dnes ale nemusím svádět předem prohraný boj s vysvětlováním, že do rohlíku lze narvat i jinou náplň než je párek nebo šunka. „Fuj med, fuj sýr,“ ječí Štěpa pokaždé, když se pokusím o nenápadnou a nepatrnou změnu jeho oblíbených mňamek a dožaduje se svého párku. Jistě, jsem vlastně ráda, že nevyžaduje klobásu, suchý salám, bůček, hambáč z Mekáče a colu.

    Dnes odpoledne budu dělat jen to, co chci, rozhodla jsem se hned, jak za mnou zaklaply dveře 4. B. A já se chci projít. Poříčí, Příkopy, Celetná, Staromák … „Bloudím ulicí, barvu šedou nevnímám …" Vnímám blankytně modrý den, žhnoucí sluníčko nad hlavou, zelené stromy, rozkvetlé kytky v oknech pražských hotelů, ruch velkoměsta.  Vnímám barevný a pulsující život kolem sebe a přemýšlím, co bych mohla. 

    V parku naproti škole kvetou sedmikrásky a poletují motýli – mohla bych si lehnout do trávy a jen tak lelkovat, ale nemusím. U Labutě se líbají milenci (ti se mají). Já bych mohla… jít nakupovat, ale nemusím. Pán, na kterého cinká tramvaj, v běhu kontroluje hodinky - mohla bych jít okukovat Orloj pod lešením, je to lepší, než skákat pod tramvaj, ale nemusím. Paní v modrých květovaných šatech kouká do mobilu a hlasitě a šťastně se směje.  Já v mobilu jisto-jistě nic vtipného nemám, takže - mohla bych jít do kina na nějakou komedii, ale nemusím. U knihkupectví se shromáždila skupina turistů - mohla bych se k nim nenápadně připojit, nebo bych si mohla jít domů číst tu knížku, co mi půjčila Eva, ale nemusím. Prodavačka, které jsem platila zmrzlinu má krásně upravené nehty - mohla bych si zajít na manikůru, ale nemusím. U Paladia „vyrostla“ Kavárna POTMĚ – mohla bych zavolat na oční a objednat Štěpu na kontrolu, ale nemusím. Mohla bych si jít zabruslit, ale nemusím. Mohla bych si sednout na lavičku a krmit holuby, mohla bych zajít do KFC a narvat se křidýlkama, mohla bych jít pomalovat nějakou tu charitativní CIHLU, mohla bych na Smíchově tančit s Indiány, mohla bych …

    Bolí mě nohy. Ani nevím jak, sedím ve „své kafárně". Když budu chtít, můžu si něco čmárat, můžu pozorovat lidi, můžu číst noviny, můžu poslouchat muziku ze sluchátek, můžu se dát do řeči s fešákem u vedlejšího stolu a můžu si dát ten velký čokoládový zákusek. Ale nemusím. Také můžu zavolat bráchovi, dlouho jsme se neviděli. Zvoní mi mobil, automaticky začínám přehrabovat organizovaný chaos ve své kabelce, což pochopitelně vůbec nemusím. „Čau ségra, co děláš? Nedáme kafe?“
„Můžeme. Vlastně, MUSÍME! Právě sedím v kavárně a myslím na tebe.

------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Nic jsem nemusela a tak jsem nic nedělala. Nevěřili byste, jak moc jsem z toho všeho, co jsem nemusela dělat, unavená.  

sobota 27. května 2017

První lokny

       My holky, býváme stále s něčím nespokojené. Tím myslím především samy se sebou. Na jiných ženách obdivujeme jejich šarm, charisma a sexappel. Líbí se nám to COSI, co z nich vyzařuje, a durdíme se na sebe, protože k nám příroda tak štědrá nebyla. Nelíbí se nám, že jsme příliš tlusté a to pak chceme rychle zhubnout, nebo (výjimečně) jsme naopak příliš hubené a potřebujeme nějaké to kilíčko přibrat. Malá prsa si necháváme zvětšit, velká naopak zmenšit, na zadku potřebujeme odsát tuk, na stehnech vyhladit celulitidu a na nohou odstranit křečové žíly. Také je nutné vymodelovat křivý nos, odstranit převislá víčka, vytrhat obočí a prodloužit řasy, nehty i vlasy. Máme-li vlasy rovné, chceme vlnité, máme-li vlnité, chceme kudrnaté, a když máme kudrnaté, chceme rovné. Blondýny chtějí být černovlasé, černovlásky zrzavé, zrzky blonďaté...  Vždyť vlasy jsou přece korunou krásy.

     A právě tady začíná můj letitý problém. Do vínku jsem dostala tzv. „tři chlupy pěti řadama“ neurčité barvy podobné myší šedi a pochopitelně rovné jako hřebíky. No uznejte, že s takovou výbavou, navíc v období pubertálního rozpuku, se moc parády nenadělá. Takže i já jsem přirozeně prošla různými životními fázemi, kdy jsem se urputně snažila přírodu ošálit a pořídit si nějaké ty lokny.

    V době, kdy mi bývalo sladkých „náct“ jsem se rozhodla, že nechci rovné vlasy jako hřebíky a nechci nosit myší odstín. Ze zápaďáckého katalogu OTTO jsem si tedy vystřihla obrázek modelky s účesem,   o kterém jsem byla přesvědčená, že je pro mě ten pravý a takto vyzbrojená vyrazila do nejluxusnějšího kadeřnictví v našem městě, s honosným názvem „HYGIE“. Zabořila jsem se do rozviklaného křesla a šedesátileté kadeřnici s fialovým přelivem jsem svěřila své trápení. Odbornice chápavě přikyvovala, jedním okem pohrdavě mrkla na předlohu toho, jak bych měla za hodinku vypadat a ihned se pustila do díla. Na mé hřebíky namotala pidi natáčky, pocákala mi hlavu jakýmsi smradlavým roztokem (pálilo to jako čert), a na celé dílo slavnostně nasadila kytičkovanou igelitovou čapku s gumičkou na okrajích. Cítila jsem se minimálně jako Helena Vondráčková a poslušně se nasoukala pod sušák. Neumíte si představit, jak moc jsem se těšila. To budou zítra holky ve škole čumět.

    Po dvou hodinách jsem opouštěla kadeřnictví ve své nové podobě, k nerozeznání od sousedovic pudla. Domů jsem dorazila nad ránem. Ne snad proto, že bych někde v baru bujaře oslavovala můj úžasný a nepřehlédnutelný nový image, nebo že by mě kolemjdoucí obdivně zastavovali a nemohli se vynadívat na mé čerstvé afro. Plížila jsem se těmi nejzapadlejšími uličkami města a snažila se být, pokud možno, neviditelná. Zbytek noci jsem pak probděla s hlavou pod sprchou a z očí mi kanuly krokodýlí slzy. Nepomohla ani sprcha, ani slzy. Bylo mi jasné, že tohle je absolutní konec. Konec mého mladého, nenaplněného života. Holky mě pomluví, kluci se umlátí smíchy, lidská smečka mě zkrátka odsoudí, zavrhne, vypudí. Život ztratil smysl. 

    Trvalo pár let, než mi došlo, že ať chci nebo nechci, rovné vlasy ke mně patří a kudrny na mém temeni rozhodně nejsou to pravé. Hrdě tedy nosím své hřebíky, a dávno jsem pochopila, že v loknách mé štěstí není.
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Jen s tou myší šedí se stále nedokážu smířit. Přeci jen je dobré přírodě někdy, někde trošku pomoct nebo jí lehce oblafnout. Konec konců, ženy se rády zdobí a vylepšují už od nepaměti, tak proč měnit to, co je pro nás přirozené a po staletí prověřené?

sobota 13. května 2017

Pyžamové dny

       Dny, kdy člověk nevyleze z pyžama, líně se povaluje v posteli, popíjí kafíčko, celý den  čte, mačká dálkové ovládání, nebo spí … tak ty neznám.


   Je mi líto promarnit tolik času a trávit celý den v pyžamu v posteli, když doma je pořád tolik práce. Jenže, tak moc bych si pyžamové lenošení chtěla taky vyzkoušet. Dlouho jsem přemýšlela jak na to,     až mi to došlo. Nechám se hospitalizovat. Užiji si takový malý wellness pobyt, pravda, sice bez šampaňského a bublinkové koupele, ale zato na účet zdravotní pojišťovny.

    Pokud máte také chuť užít si pár pyžamových dnů, dovolím si na základě právě nabytých zkušeností několik rad, postřehů a případných varování, co by se mohlo stát.

1.Známosti se hodí.
Máte-li známou anestezioložku, případně jiného lékaře, už na vrátnici co nejhlasitěji křičte jeho jméno. Pokud nikoho takového nemáte, nevadí. Řvěte jméno jakéhokoliv jiného doktora, třeba pediatra vašich dětí. Nikdy nevíte, jaká známost se vám bude hodit.

2.Nesuďte personál podle vzhledu.
Mohlo by se stát, že ten mladý fešný sanitář, který si vás právě osobně vyzvedl na pokoji, je ve skutečnosti lékař – operatér, vůbec není tak mladý jak se tváří a vy jste teď jeho. Pacientka, pochopitelně. Takže svlékat, prohlídka bude. Užijte si ji.

3.Nikomu nevěřte.
 Mohlo by se stát, že se stanete obětí lží a intrik. Na váš první dotaz kdy půjdete domů vám odpoví, že ještě dnes. (Tak na co hospitalizace? Mohli jste to sfouknout na ambulanci.) Napodruhé se dočkáte odpovědi „zítra,“ potřetí „v pátek“ a v pátek už jste na tom tak, že nevíte co je za den a tak se ani neptáte.

4.Před plánovaným wellness pobytem nikdy neposílejte své dítě na školu v přírodě.
Mohlo by se stát, že 20 min před vaší ‚procedurou‘ vám zavolá paní učitelka, a barvitě vám vylíčí, jak vaše zlatíčko sedí již 24 hodin na kufru, příšerně řve něco o stýskání, vrčí na každého, kdo se přiblíží a vyhrožuje, že pokud okamžitě nepojede domů, skočí z okna. Nyní máte jedinečnou možnost prověřit si své logistické schopnosti. Během několika málo minut je třeba zajistit odchytovou službu, která to nebohé zraněné mládě přepraví z nebezpečné divočiny oblasti Máchova jezera, do bezpečí panelákové džungle.

5.Když se konečně dostanete na operační sál, objednejte si Huhu koktejl,
po kterém se proberete krásnější, chytřejší, mladší a štíhlejší. Nemá smysl objednávat si romantické sny o toulkách Karibikem v objetí svalnatého frajera, stejně se vám bude zdát o práci.

6.Než upadnete do sladkého spánku, buďte hodně protivní, mrzutí a nepříjemní.
V opačném případě by se mohlo stát, že operační tým opakovaně zatouží po vaší společnosti a pozve vás na druhou rundu Huhu koktejlu. Věřte, že v tom případě už vás nebude zajímat, zda se probudíte mladší a krásnější, o snech ani nemluvím. Vaše poslední přání bude probudit se.

7.Zvládnete-li to, začíná ta pravá odtučňovací kůra.
Nyní několik dní a nocí střídavě prospíte a prozvracíte. Kila tak půjdou dolů sama a hravě.

8.Užijte si mejdan.
Může se stát, že kolem vás bude stále kroužit velké množství lékařů a sestřiček a každý něco přinese. Někdo láhev s antibiotiky, jiný s analgetiky, další s výživou. Někdo donese injekci,      někdo čípek, někdo možná přiběhne pouze s tlakoměrem, ale nikdy nikdo nepřijde s prázdnou.

9.Nepijte kafe a objednejte si manikérku.
Mohlo by se stát, že v tom nejlepším zakročí kdosi shůry (čti primář) a odvede si vás. Kam? Na sál, přeci. (Můžete si myslet, že je taneční.) Zmůžete se pouze na výkřik „Narkózu už ne!“ Vaše přání je rozkazem a tak se tančí bez Huhu koktejlu. Zde oceníte kofeinový deficit, díky kterému stejně v kómatu již jste, takže další koktejl by byl vážně zbytečný. Pokud dojde na nejhorší, vaše prsty se samovolně zaboří do luxusního koženého lůžka za několik milionů korun. Nebojte se, později je určitě vytáhnete. Ovšem bez nehtů. Nyní je vhodná chvíle pro vaši manikérku.

10.Nepouštějte manžela na preventivní prohlídku
Mohlo by se stát, že dostane injekci. V tom případě pak vaše narkózy a jizvy vyšumí do ztracena. Nepočítejte s tím, že vás někdo bude nosit na rukou, protože tetanovka fakt bolí. Že jste po operaci? Dvou? Třech? No a?

11.Před návštěvami trpte. Nesmějte se a nevtipkujte.
Mohlo by se stát, že vaši drazí lehce nabudou dojmu, jak je vám dobře, vůbec nic vás nebolí a válíte se tady zbytečně. Doma by vám bylo určitě líp. Což je vlastně pravda, protože vy nejlépe víte, že je potřeba vyčistit okna, rozmrazit lednici a převléknout postele.

12.Pojistěte se! Pojistka "na blbost" se vždycky hodí.
Mohlo by se stát, že v radostné euforii z toho, jak jste konečně zase samostatní, ve formě, zvládnete se i osprchovat a hlavně jste přežili, si nevšimnete, že odpad ve sprše neodtéká takovou rychlostí, jak byste potřebovali. Když už v pokoji, krom vašich pantoflí, plave i vaše postel, je pozdě přemýšlet jak kvalitní máte pojistku.

13.Události z bodu č. 12 za žádných okolností nepište vaší přítelkyni.
Mohlo by se stát, že jí pokazíte náladu. Chápejte, ta chudinka celé dny vymýšlela co si oblékne na váš pohřeb, a když už pracně sladila celý outfit i s botami a pořídila si na tu slávu sluneční brýle za dva a půl tisíce, vy jí napíšete, jak báječně se cítíte a můžete dokonce i plavat. To vážně naštve. Tohle je konec vašeho přátelství. (Minimálně do doby, než se kamarádka smíří s tím, že ty černé hadry zase nevyvětrá.)

14.Odejít včas je umění.
Může se stát, že zatímco se vaši spolubydlící střídají jak na běžícím pásu, vy máte pocit, že jste již obdrželi inventární číslo. Je nejvyšší čas vysoukat se z pyžama a wellness pobyt ukončit. Abyste přesvědčili personál, že to myslíte opravdu vážně, poučte se od svého dítěte. Sedněte si na kufr a řvěte, že pokud vás okamžitě nepustí domů, skočíte z okna. (Nejprve se ovšem přesvědčte, zda se váš pokoj nenachází v přízemí. Pokud ano, celá tato akce ztrácí na významu.)

15.Od nikoho si nic neberte!
Mohlo by se stát, že lentilky, pod krycím názvem antibiotika, které jste dostali při odchodu domů za vzorné chování, vám způsobí alergii. Probudit se ráno s hlavou velikosti padáku a barvy vařené červené řepy není žádná hitparáda a vám by to mohlo překazit radost z jinak příjemně strávených pyžamových dnů.

 Tak přátelé, směle do toho! 😷
--------------------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Děkuji celému týmu gynekologického oddělení Podřipské nemocnice v Roudnici n. L. za vzornou a obětavou péči a za trpělivost, kterou se mnou měli. Vaše dobrá pověst Vás právem předchází. 

sobota 29. dubna 2017

Mé ztráty a nálezy

    

Stále něco zapomínám, ztrácím a pak pochopitelně hledám a občas i úspěšně nalézám.
  


    Když mi bylo asi 13 let, zapomněla jsem na koupališti svého osmiletého bratra. Upomněla mě až dobře mířená facka mé maminky, kterou provázel výkřik „Kde máš Petříčka?!“ Petříček byl malý zákeřňák, už dávno seděl v obýváku na gauči a se škodolibým úsměvem popíjel kakao a ládoval se palačinkami.

    Dítě jsem pak ve svém životě zapomněla ještě jednou. Tentokrát to už bylo mé vlastní dítě.         V době krátce po sametové revoluci, nebylo obvyklé jezdit s kočárkem po obchodě, kočárek i s dítětem se jednoduše ‚zaparkoval‘ před samoobsluhou (dnes nemyslitelné). Když jsem se, ověšená taškami, vracela domů z nákupu, hlodal mě zvláštní pocit: ‚Něco mi chybí, na něco jsem zapomněla.‘ Bydleli jsme tenkrát na opačném konci města, než byl jediný slušný obchod široko daleko, a tak jsem měla dostatek času přemýšlet. A pak, těsně před domem mi to došlo. KOČÁREK! (Kubí, promiň.) Sousedka posbírala nákup, který mi vypadl z rukou, a já vytvořila světový rekord v běhu na trase od domu k sámošce. Byl tam! Uf! Děkuji osudu, že můj opuštěný kočárek unikl bystrému oku tehdejší iniciativní 'domobrany' v uniformovaných šátcích a zástěrách a já tak neskončila v poutech naší Veřejné Bezpečnosti (vy,narození po roce 1991, čtěte Policie). Přiběhnout odkudsi k samoobsluze, drapnout zaparkovaný kočárek a prchat s ním pryč vypadá, uznejte, přinejmenším trošku podezřele. Můj pocit provinění přehlušila záplava naprosto nezvladatelných emocí, jako je láska a štěstí. Ještě tu noc jsem Kubíčkovi upletla nový svetřík. Ano, tenkrát se pletlo a já cvakala jehlicemi až do rána, abych svůj hřích odčinila.

    Zapomínání dětí, a to kdekoliv, je všeobecně poměrně častý jev. Znám spousty případů, kdy rodiče zapomněli své dítě např. ve školce, školní družině, nebo v hracím koutku nákupního centra. Já ne. Fakt! Já jsem si je vlastně jen, tak nějak, zapomněla porodit. Všecky tři. Nebýt mého gynekologa, který mě vždy 14 dní po očekávaném termínu násilím nahnal na porodní sál a sestřiček, které si z mého obrovského břicha udělaly trampolínu a se záviděníhodnou vytrvalostí po něm skákaly tak dlouho, dokud malého vetřelce nevypudily, asi bych je nosila do dnes. (Jen pro představu, nejstaršímu je téměř 28 let.)

    Seznam toho, na co zapomínám, nebo co jsem kdy zapomněla či ztratila, by byl nekonečný. Někdy se stane, že se zapomenu najíst. Když si vzpomenu, půlka prasete mi nestačí. Jindy zase zapomenu, že vařím a pak si musíme objednat pizzu. Občas zapomínám přijít na nějakou schůzku, nebo třeba na kosmetiku, či ke kadeřnici (další prostor pro omluvu – Danuško, promiň!!!). Jindy naopak přijdu, ale s dvaceti čtyř hodinovým předstihem. No a výjimečně se stane, že někde zapomenu sebe. Zkrátka, co si nenapíšu, nevím a někdy nevím ani to, co si napíšu.

    Svého času jsem běžně zapomínala a ztrácela peníze, lístky na obědy, deštníky, sešity, brýle, hodinky, kabát, boty, svetry, trika ....... a další druhy oblečení (to jsem ale byla hodně mladá).

    „Jednou někde ztratíš hlavu,“ říkávala mi maminka. Na její slova pochopitelně došlo. Hned několikrát ve svém životě jsem ztratila hlavu. Kupodivu musím říct, že tenhle zvláštní stav mysli a srdce, se mi velmi líbí. Ztratit hlavu znamená, ocitnout se ve stavu beztíže. Když mám ztracenou hlavu, sluníčko je zářivější, tráva zelenější, nebe blankytnější, jaro jarnější, lidé snesitelnější (i ti nesnesitelní), mé štěstí větší, mé problémy i můj zadek naopak menší … a vůbec – svět je veselejší a život krásnější. Když mám ztracenou hlavu, nejím, nespím, nic nedělám, a přesto hravě zvládnu vše, co musím i to, co nemusím. Prostě, něco jako bipolární pacient ve stavu mánie.

    Někdy má člověk ztracenou hlavu tak moc, že chce víc, ale bojí se to říct. A pak velmi rychle hlavu zase najde, ale zato ztratí lásku. I já jsem několikrát ve svém životě ztratila lásku. Některou jsem ztratila ráda a dobrovolně, jiná mi zlomila srdce. Svojí životní lásku, jsem ale nakonec úspěšně našla a zatím neztratila (mám jí podepsanou).

    Jsou tři věci, které hledám pořád , ale ve skutečnosti, jsem je ještě nikdy doopravdy neztratila. Mobil, klíče a brýle. Tak nějak se vždycky najdou. (Teď na 100% vím, že zítra ztratím mobil.)

    Ztratit i najít lze zkrátka cokoliv. Některé ztráty i nálezy jsou vtipné, jiné smutné, ale nic z toho se nestane náhodou. Každá ztráta i každý nález nás má něčemu naučit a někam posunout. Za poslední rok jsem toho ztratila poměrně dost.

    Ztratila jsem chuť ztrácet svůj čas s někým, kdo si ho nezaslouží. Ať už jsou to pokrytci, lháři, či manipulátoři. Ztratila jsem chuť se stále usmívat a chovat se s úctou k někomu, kdo nemá úctu ke mně. Ztratila jsem zájem přesvědčovat lidi o tom, že by se mohli pokusit podívat se na věc i z jiného úhlu pohledu a tím pádem jsem také ztratila chuť se na věci z jiného pohledu dívat já. Mám svůj úhel pohledu a u toho už zůstanu. (Tady trošku machruju, znám se.) Ztratila jsem chuť diskutovat s hlupáky a ignoranty. Vždyť to je ztráta času a ztráta vlastní energie a to jsou ‚věci‘, které ztrácím jen velmi nerada.

    A protože každá mince má dvě strany, a mé ztráty mě většinou poučí a donutí zamyslet se, tak vím, že jsem toho také pochopitelně hodně našla. Vím, že jsem v životě našla lidi a přátele, kterých si velmi vážím. Našla jsem a dělám práci, která mě baví a naplňuje, našla jsem to, o čem jsem přesvědčená, že má smysl. A konečně jsem také našla slovíčka ‚ne‘ a ‚nesouhlasím‘ a našla jsem odvahu je používat. (Se zájmen sleduji ty překvapené pohledy a reakce.)

    Možná, ještě stále nevím, co chci (jsem přeci žena), ale rozhodně vím, co nechci.
Než jsem tohle všecko v sobě našla, ztratila jsem hodně času. Ovšem, když už jsem TO konečně našla, rozhodně si pohlídám, abych to už nikdy neztratila.

Našla jsem sama sebe.
 -----------------------------------------------------------------------------------------------------------------
PS: Před týdnem jsem ztratila klíčky od auta. Našla jsem je včera, v kapse džínové sukně, kterou jsem na sobě měla naposledy v listopadu. 

PPS: Pořád ztrácím čas čekáním (kolony, tramvaj, metro, čekárny, fronty apod.). S těmito ztrátami si ještě neumím poradit, tak kdybyste měli nějaký nápad … 

PPPS: Jééé, já zapomněla, že mám na plotně guláš !  Nevadí, bude Pizza. 

neděle 16. dubna 2017

Svátky klidu

   

    Opět je tu období tradic. Jejich dodržování nám dává určitý pocit jistoty, kdy se můžeme spolehnout na očekávané.  Když jde o tradici, víme, že tak to prostě bude.

    Co se týká Velikonoc, máme my, Češi, jasno. Holky naklidí a jarně nazdobí byt, vyčistí okna, upečou beránka, mazanec a velikonoční perníčky, uvaří a obarví vajíčka, připraví chlebíčky, natrhají čerstvé jarní kopřivy, ze kterých upečou nádivku, nachystají občerstvení pro koledníky a postarají se i o jejich pravidelný pitný režim. Za tuto péči je čeká odměna ve formě jelit. Na zadku, ne v žaludku. Kluci upletou (čti koupí) pomlázku z vrbového proutí, se kterou pak o velikonoční pondělí vymrskají každou holku, která jim připravila všecky ty laskominy, a zmrskají sebe. Tyhle tradice jsou jasné a v podstatě se po mnoho generací téměř nemění.

    Jsou ale tradice, které se dodržují tak nějak, pouze v rodinném kruhu. Tradice rodinné. Měly by být radostí ze společně stráveného času a hromaděním společných zážitků. I my takovou rodinnou tradici máme. Je ovšem radostí trošku opačnou, tedy z času, který, zcela výjimečně, společně netrávíme a společné zážitky tak, logicky, nehromadíme. Ba právě naopak.

    Naše rodinná tradice vznikla asi před šesti lety, kdy si v době Velikonoc, poprvé můj bratr půjčil našeho nejmladšího syna a odjel s ním ke kamarádce na chalupu. Pocity jsme měli smíšené. Manžel to nesl statečně, já se ale psychicky hroutila při představě, že tradiční jarní svátky budeme trávit zcela netradičně - odděleně. Skutečnost ovšem předčila očekávání. Sice jsem napekla beránka (vlastně dva, aby si Štěpánek mohl jednoho vzít s sebou, když bude chudák celé Velikonoce bez maminky), obarvila jsem vejce, uklidila jsem byt, udělala výzdobu, připravila občerstvení a … A pak jsem si báječně užila opravdové svátky klidu. (Žádné Vánoce, Velikonoce jsou ty TOP svátky).  Ráno nás nikdo netahal z postele v půl 6., nemlátil do mě pomlázkou a neječel "Hody, hody doprovody, já chci něco dobrýho!" Měli jsme konečně po letech možnost navštívit zase nějaký zámek (s hyperaktivním dítětem je tahle radost na dost dlouho tabu), večer jsme šli na večeři do restaurace a nechvátali jsme domů jen proto, že malý musí brzy do postele … o hlídání jsme měli postaráno. Od té doby se této tradice zarputile držím, a za žádných okolností se jí nehodlám vzdát. Pro jistotu se už o Vánocích ujišťuji, zda bráška počítá s Velikonocemi.   

    Letos poprvé jsem nestihla napéct beránky. Nevadí, koupím, myslela jsem si. Ouha, omyl! V Praze, před Velikonocemi chci beránka? V každém obchodě, do kterého jsem vešla, prodavačky kroutily odmítavě hlavou. Berani došli.

    Tradice jsou zkrátka tradice, beránka chce každý.

    Dle mých informací, má ten 'náš' beránek, pečený z těsta, symbolizovat beránka obětního. Můžu být tedy spokojená, obětovala jsem představu Velikonoc s beránkem na stole. Vlastně, vždyť my stejně nebudeme doma. Možná se rodí další rodinná tradice, každé Velikonoce obětujeme beránka. 
-----------------------------------------------------------------------------------------------------------

PS: Moje maminka také měla jednu svojí velikonoční tradici. Vždy o Velikonoční neděli uklízela vánoční stromeček. 

Přeji Vám všem, tradičně, veselé Velikonoce. Prožijte svátky jara s těmi, které máte nejraději a užijte si tradice, ať už jsou národní, nebo jen Vaše, rodinné. 😉